2 C 13/2022-14 — Okresní soud v Prachaticích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 15. 12. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit jí 960 Kč jako nezaplacené televizní poplatky za červenec a srpen 2020 a únor až červenec 2021 po 135 Kč, vyjma července 2020, kdy dlužná částka činí pouze 15 Kč. 2. Žalovaná podala proti ve věci vydanému elektronickému platebnímu rozkazu odpor a následně ve vyjádření k žalobě z 21. 2. 2022 žalobou uplatněný nárok uznala. 3. Podle § 153a odst. 1 o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Podle § 99 odst. 1 o. s. ř., připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Podle § 99 odst. 2 o. s. ř. soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. 4. Vzhledem k tomu, že ve věci došlo k uznání žalobou uplatněného nároku žalovanou, přičemž se jedná o věc, jejíž povaha připouští skončení řízení soudním smírem, a uznání žalované není v rozporu s právními předpisy, byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. Soud proto rozhodl podle uznání žalované a rozsudkem pro uznání jí uložil povinnost zaplatit žalobou uplatněný nárok ve výši 960 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 60,12 Kč za dobu do 15. 12. 2021. 5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšné žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči ve věci neúspěšné žalované. Náhrada nákladů řízení je tvořena náhradou za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradou za dva úkony po 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (sepis žaloby, sepis výzvy k plnění), celkem tedy 600 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení tvořenou odměnou za zastoupení advokátem, když uzavřel, že tyto náklady nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva žalobkyní, neboť pokud sama spravuje agendu televizních poplatků a tuto agendu následně předává advokátní kanceláři, do značné míry se vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně. Činnost žalobkyně sice není výkonem veřejné moci, lze však na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci a je pak žádoucí, aby si činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zajišťovala sama (srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 3344/2012).