2 C 47/2022-16 — Okresní soud v Prachaticích

1. Žalobkyně se žalobou z 27. 10. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit jí 2 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 408,25 Kč kapitalizovaným žalobkyní k 27. 10. 2021. Nárok odůvodnila tím, že se žalovaná stala držitelem televizního přijímače, čímž jí vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence, tuto povinnost splnila 15. 4. 2019. Vznikla jí tak povinnost platit televizní poplatek. Tuto povinnost nesplnila, když neuhradila poplatek za květen 2019 až prosinec 2020 ve výši po 135 Kč, celkem 2 700 Kč. Tuto částku neuhradila ani v dodatečné lhůtě na základě písemné výzvy žalobkyně. 2. Za situace, kdy na základě usnesení soudu z 11. 3. 2022, č. j. EPR 258760/2021-14, nastala dle § 101 odst. 4 o. s. ř. fikce souhlasu účastníků s rozhodnutím ve věci bez jednání a žalobkyně předložila dostatek listinných důkazů umožňujících ve věci rozhodnout bez jednání, postupoval soud dle § 115a o. s. ř., ve věci nenařídil jednání a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů. 3. Na jejich základě má za prokázané, že se žalovaná v dubnu 2019 přihlásila do evidence poplatníků televizních poplatků. Neuhradila poplatky za květen 2019 až prosinec 2020 ve výši po 135 Kč, celkem ve výši 2 700 Kč, a to i přes výzvu z 18. 5. 2021. 4. Podle § 3 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, je poplatníkem televizního poplatku fyzická nebo právnická osoba vlastnící televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň jeden měsíc užívá televizní přijímač fyzická nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 6 téhož zákona činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Žalovaná jako poplatník televizního poplatku porušila svoji povinnost, když neuhradila televizní poplatky za květen 2019 až prosinec 2020 v žalobkyní uplatněné výši 2 700 Kč. Vzhledem k tomu, že se dostala do prodlení s hrazením televizního poplatku a nezaplatila ho ani na základě výzvy žalobkyně se stanovením přiměřené lhůty k zaplacení dle § 10 zák. č. 348/2005 Sb., vzniklo žalobkyni právo domáhat se zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského, tedy příslušným nařízením vlády. Žalobkyně uplatnila právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši za dobu, kdy žalovaná byla v prodlení se zaplacením televizních poplatků. 5. Soud tedy uzavřel, že žaloba je důvodná, kdy žalobkyně má vůči žalované neuhrazenou pohledávku ve výši 2 700 Kč spolu s uplatněným úrokem z prodlení, a žalobě proto v plném rozsahu vyhověl. 6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy ve věci úspěšné žalobkyni přísluší právo na náhradu nákladů řízení vůči ve věci neúspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů řízení je tvořena náhradou za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradou za dva úkony po 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (sepis žaloby, sepis výzvy k plnění), celkem tedy 600 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení tvořenou odměnou za zastoupení advokátem, když uzavřel, že tyto náklady nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva žalobkyní, neboť pokud sama spravuje agendu televizních poplatků a tuto agendu následně předává advokátní kanceláři, do značné míry se vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně. Činnost žalobkyně sice není výkonem veřejné moci, lze však na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci a je pak žádoucí, aby si činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zajišťovala sama (viz nález Ústavního soudu I. ÚS 3344/2012).