17 C 195/2024-41 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 11. 3. 2024 domáhala proti žalované zaplacení částky 71 603,42 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dluhu z úvěrové smlouvy č. 1210023870 ze dne 13. 10. 2022. Návrh odůvodnila tím, že jako věřitel poskytla žalované úvěr ve výši 75 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit 72 měsíčnímu splátkami (spolu s úrokem ve výši 20,91 % p.a.) po 2 042 Kč. Ačkoli žalovaná úvěr čerpala, na tento uhradila pouze 20 420 Kč. Proto žalobkyně úvěr ke dni 7. 12. 2023 zesplatnila. Dlužná částka pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 69 218,42 Kč, poplatků ve výši 117 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, poplatků za pojištění ve výši 668 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč.K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalované jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že provedla lustraci žalované v registrech SOLUS (nenalezen žádný závazek po splatnosti), NRKI (klient nenalezen), CEE (v registru nenalezen) a ISIR (v registru nenalezen). Dle úvěrové zprávy z nebankovního registru klientských informací měla žalovaná k datu uzavření smlouvy dva závazky (nesplátkový a kreditní kartu) s platební morálkou na obvyklé úrovni. Výpisem z účtu žalované za měsíc září 2022 vzala žalobkyně za prokázaný deklarovaný příjem žalované ze zaměstnání 20 276 Kč + další příjem 27 829 Kč + 5 300 Kč přídavek na dítě. Zároveň byly ověřeny výdaje žalované, ze kterých žalobkyně dovodila, že tyto byla žalovaná schopna omezit tak, aby jí zbývala stabilní finanční rezerva. Velkou část svých příjmů žalovaná navíc vybírala prostřednictvím bankomatu, což nasvědčuje tomu, že část svých výdajů zřejmě hradila hotovostními platbami. Po zhodnocení všech těchto údajů dospěla žalobkyně k tomu, že žalovaná je schopna splácet úvěr, když i po zaplacení splátky jí zůstane k dispozici nejméně částka 5 244 Kč.2. Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 29. 8. 2024, když žalované byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 19. 8. 2024).3. Smlouvou o hotovostním úvěru a smlouvou o revolvingovém úvěru č. 1210023870 ze dne 13. 10. 2022 bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které byl žalované (převodem na běžný účet č. , č. účtu, ) poskytnut úvěr ve výši 75 000 Kč. Tento se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 20,91 % p.a. v 72 měsíčních splátkách po 2 042 Kč. Dále byla sjednána možnost odložení splátky za 39 Kč měsíčně a pojištění za 167 Kč měsíčně. Pro případ prodlení se zaplacením splátky byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 500 Kč a náklady spojené s upomínám ve výši 300 Kč. V rámci smlouvy žalovaná uvedla, že je vdaná, má dvě vyživovací povinnosti, žije v podnájmu, dosahuje čistého měsíčního příjmu 20 000 Kč + další příjem do domácnosti ve výši 28 000 Kč (bez uvedení zdroje).Dopisem ze dne 7. 12. 2023 žalobkyně žalovanou vyzvala ke splacení celého úvěru ve výši 76 067,50 Kč ve lhůtě do 14 dnů od sepsání výzvy.Poskytnutí úvěru, splácení a konečnou výši dluhu žalobkyně doložila výpisem z úvěrového účtu.4. Z výpisu z běžného účtu žalované č. , č. účtu, za měsíc září 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek byl představován částkou 12 912,43 Kč, konečný zůstatek částkou mínus 13 174,65 Kč. Jako příchozí úhrady byly evidovány částky 20 276 Kč, 27 829 Kč, 5 300 Kč. Některé na výpisu uvedené částky byly evidovány jako pohledávky po splatnosti.5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Dle ust. § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.7. Dle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle ust. § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.8. Dle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze z části.Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila pouze potvrzení o ověření bonity klienta, úvěrovou zprávu a výpis z běžného účtu žalované za měsíc září 2022. Z těchto byly zjištěny dva závazky žalované (nesplátkový a kreditní karta), ověřeny příjmy deklarované žalovanou (z pracovního poměru + další příjem do domácnosti), avšak i ta skutečnost, že v měsíci předcházejícím poskytnutí úvěru měl běžný účet žalované záporný zůstatek (mínus 13 174,65 Kč). Konkrétní výdaje žalované (např. nájem, inkaso, telefony, potřeby dětí vzhledem k věku apod.) pak zjišťovány a ověřovány vůbec nebyly. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Výdaje žalované (nájem, inkaso, telefon, výdaje spojené s uspokojováním potřeb dětí apod.), za situace, kdy byly zjištěny další existující úvěry a záporný zůstatek na běžném účtu žalované, nebyly nikterak blíže zjišťovány a zejména ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak