17 C 40/2024-43 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 8. 12. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 71 705,07 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, .) byla dne 29. 12. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému dne 29. 12. 2022 poskytnuta částka 50 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet ve smlouvě uvedený. Tuto se žalovaný zavázal splatit (včetně úroků a poplatků) ve 48 měsíčních splátkách po 3 326 Kč. Zároveň bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr za měsíční poplatek ve výši 408 Kč. Sjednané splátky žalovaný řádně a včas nehradil, s úhradou splátek se dostal do prodlení více jak 65 dní a právní předchůdce žalobkyně proto dopisem ze dne 18. 4. 2023 úvěr zesplatnil. Dlužná částka pak sestávala z jistiny ve výši 50 000 Kč, úroku za poskytnutý úvěr ke dni zesplatnění ve výši 8 000,89 Kč, poplatku za pojištění ve výši 816 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 888,18 Kč (vyčíslené ke dni 9. 11. 2023 jako součet neuhrazené smluvní pokuty do zesplatnění a smluvní pokuty po zesplatnění ve výši 0,1 % denně), úroků ve výši 30 % p.a. z dlužné jistiny od 19. 4. 2023 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 58 000,89 Kč od 29. 4. 2023 do zaplacení.K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti právní předchůdce žalobkyně vycházel z údajů poskytnutých žalovaným, který deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 27 000 Kč (bez dalšího příjmu do domácnosti a bez vyživovací povinnosti). Ohledně výdajů žalovaného pak bylo kalkulováno se životním minimem 4 620 Kč, náklady na bydlení 4 320 Kč a další splátky právnímu předchůdci žalobkyně ve výši 3 908 Kč, tj. celkem 12 848 Kč. Ohledně žalovaného byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovních a nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku atd. Právní předchůdce žalobkyně tak došel k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, když tomuto zůstala měsíčně k dispozici částka 13 152 Kč.2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 18. 3. 2024, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 6. 3. 2024).3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala prohlášením smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2023 a seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem žalobkyně a právního předchůdce žalobkyně ze dne 10. 10. 2023.4. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.6. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.8. Smlouvou o úvěru uzavřenou dne 29. 12. 2022 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vzal soud za prokázané, že touto se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému částku 50 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit 48 měsíčními splátkami po 3 326 Kč; úroková sazba činila 64,32 % a celková částka, kterou měl žalovaný splatit 140 064 Kč.Přílohou č. 1 ze dne 29. 12. 2022 bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet za částku 408 Kč měsíčně.Dle dokladu o vyplacení byla dne 29. 12. 2022 poukázána na účet č. 01200178019/3030 (bankovní spojení na žalovaného dle smlouvy o úvěru) částka 50 000 Kč.Dopisem ze dne 18. 4. 2023 sdělil právní předchůdce žalobkyně žalovanému, že v důsledku prodlení s úhradou splátky úvěru delšího než 65 dnů došlo k zesplatnění všech závazků ze smlouvy č. , hodnota, ; žalovaný byl zároveň vyzván k úhradě částky 60 214 Kč.9. Z formuláře předloženého žalobkyní – hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem 27 000 Kč s tím, že se jedná o jediný příjem do domácnosti. Dále bylo uvedeno, že žalovaný má tyto výdaje: životní minimum 4 620 Kč, náklady na bydlení 4 320 Kč a další splátky právnímu předchůdci žalobkyně ve výši 3 908 Kč, tj. celkem 12 848 Kč. Ohledně osobních poměrů žalovaného bylo zaznamenáno, že tento je svobodný, nežije s partnerkou; forma bydlení – vlastní.Dle výpisu z účtu č. , č. účtu, činil příjem žalovaného z pracovního poměru (zaměstnavatel Continental Automoti) 8. 12. 2022 29 018 Kč, 8. 11. 2022 26 986 Kč, 10. 10. 2022 27 199 Kč a 8. 9. 2022 28 719 Kč.10. Shora uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze formulář s údaji zjištěnými od žalovaného a částečné výpisy z jeho účtu, ze kterých však bylo možno ověřit pouze příjem z pracovního poměru, nikoli však výdaje žalovaného či konečnou bilanci účtu žalovaného v jednotlivých měsících předcházejících poskytnutí úvěru. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že výdaje žalovaného nebyly řádně ověřeny ani zjištěny, když nebyla předložena např. nájemní smlouva, SIPO, úplný výpis z účtu nejméně za předchozí dva měsíce předcházející poskytnutí úvěru apod. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové sml