11 C 43/2025-45 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 558 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, .) byla dne 25. 4. 2018 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , jejíž součástí byl také Předpis splátek. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Za poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni úrok ve výši 2 888 Kč, dále úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 13 500 Kč a úhradu z administrativní činnost ve výši 2 770 Kč, úhradu za možnost splácet splátky v místě bydliště ve výši 5 400 Kč. Celkem činila výše dluhu 54 558 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 3 897 Kč. Žalovaný však své povinnosti porušil, když sjednané splátky nehradil řádně a včas, poslední splátka ve výši 500 Kč byla uhrazena žalovaným dne 25.2.2019. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.5.2024 s účinností ke dni 29. 5. 2024, žalovanému bylo postoupení pohledávky písemně oznámeno. Žalovaný byl písemně vyzván k úhradě dluhu výzvou z 11. 9. 2024, ani pak však svůj dluh nezaplatil.2. K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně doplnila, že při posouzení úvěruschopnosti právní předchůdce žalobkyně vycházel z údajů zjištěných nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenční rejstřík), dále vycházel z údajů poskytnutých žalovaným, který deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 12 130 Kč, měsíční výdaje uvedl ve výši 2 000 Kč, použitelný měsíční příjem pak byl vypočten na částku 10 130 Kč. Žalovaný uvedl, že je rozvedený, žije sám, má vlastní bydlení, nemá žádnou vyživovací povinnost k jiným osobám. Tvrzenou majetkovou situaci (příjmy a výdaje) si právní předchůdce žalobkyně ověřil z pracovní smlouvy žalovaného, mzdového výměru, výplatních pásek a výpisů z bankovního účtu. Právní předchůdce žalobkyně tak došel k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet měsíční splátkou 3 897 Kč.3. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř.).4. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 14. 6. 2024.5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.9. Smlouvou o úvěru č. , hodnota, uzavřenou dne 25. 4. 2018 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vzal soud za prokázané, že touto se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve 14 měsíčních splátkách po 3 897 Kč, celkem tedy měl vrátit částku 54 558 Kč. Čerpání úvěru ve výši 30 000 Kč v hotovosti žalovaný potvrdil svým podpisem na smlouvě.10. Transakční historií žalobkyně doložila, že žalovaný na dluh zaplatil celkem částku 14 000 Kč.9. Z formuláře předloženého žalobkyní soud zjistil, že žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 12 130 Kč s tím, že celkové měsíční výdaje uvedl ve výši 2 000 Kč (1 000 Kč na bydlení a energie, 1 000 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady). Dále bylo uvedeno, že žalovaný je rozvedený, bydlí ve vlastním, nemá žádnou vyživovací povinnost. Svá tvrzení pak doložil pracovní smlouvou, mzdovým výměrem a 3 výplatními páskami.10. Shora uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze formulář s údaji zjištěnými od žalovaného, jím poskytnutou pracovní smlouvu, mzdový výměr a 3 výplatní pásky. Nepředložila však žádné důkazy ohledně posouzení konkrétních měsíčních výdajů žalovaného (např. výpisy z účtu apod.), ani nedoložila, jestli a jak bylo zjištěno zda a jaké má případně žalovaný dluhy a jaká je jeho platební morálka. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost poskytovatele úvěru uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že údaje poskytnuté žalovaným nebyly řádně ověřeny, když nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že by před uzavřením smlouvy byla ověřena tvrzení žalovaného o výši jeho výdajů. Při zvážení cen energií, pohonných hmot a potravin se totiž údaj o tom, že by žalovaný jako dospělý muž měl mít měsíční výdaje na bydlení včetně energií a na dopravu, stravu a osobní náklady celkem ve výši pouze 2 000 Kč jeví jako přinejmenším nepravděpodobný. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně, jež nabyla pohledávku postoupením, vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částky 16 000 Kč. Žalobkyně má tedy nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z