17 C 61/2025-71 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 10. 3. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 37 352,82 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, .) byla dne 31. 7. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalované poskytnuta částka 17 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná zavázala zaplatit částku 14 598 Kč představující kapitalizované úroky, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek. Celkem se tak žalovaná zavázala zaplatit částku 31 598 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 257 Kč, a to do 30. 9. 2024. Na dluh však uhradila pouze 700 Kč.K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalované jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti právní předchůdce žalobkyně vycházel z údajů poskytnutých žalovanou, které byly ověřeny pracovní smlouvou a třemi výplatními páskami. Dále právní předchůdce nahlédl do veřejných registrů. Právní předchůdce žalobkyně tak došel k závěru, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr řádně splácet.2. Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručeny prostřednictvím příslušného soudu ve Slovenské republice dnem 25. 7. 2025).3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 a seznamem postupovaných pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 14. 10. 2024.4. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.6. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.8. Smlouvou o úvěru uzavřenou dne 31. 7. 2023 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vzal soud za prokázané, že touto se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 17 000 Kč. Žalovaná se pak zavázala tento splatit spolu s poplatkem ve výši 14 598 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 257 Kč.Dle tabulky umoření žalovaná na dluh uhradila celkem 700 Kč.9. Ze žádosti o úvěr ze dne 30. 7. 2023 soud zjistil, že žalovaná deklarovala, že je svobodná, žije u rodičů, nemá žádné děti, je zaměstnaná s čistým měsíčním příjmem 28 984 Kč. Měsíční výdaje byly uvedeny ve výši 2 250 Kč na bydlení a energie, 4 300 Kč doprava, jídlo a osobní náklady, 500 Kč spoření a 1 000 Kč jiné náklady. Tvrzené údaje byly doloženy výplatními páskami za měsíce 3, 4 a 5/2023 a pracovní smlouvou.10. Shora uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, ). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila pouze žádost o úvěr s údaji zjištěnými od žalované a pracovní smlouvu a tři výplatní pásky, kterými byl ověřen příjem žalované. Nepředložila však žádné důkazy ohledně konkrétních měsíčních výdajů žalované (např. výpis z účtu apod.). Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že zejména výdaje žalované nebyly řádně ověřeny, když nebyl předložen např. výpis z jejího běžného účtu, faktura za telefon, smlouva o pojištění apod. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 16 300 Kč (poskytnutých 17 000 Kč mínus splacených 700 Kč). Zároveň byly žalobkyni přiznány úroky z prodlení, jejichž výše je v souladu s § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po splatnosti dluhu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když v převážné míře úspěšné žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.