17 C 290/2025-43 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 8. 8. 2025 zaplacení částky 39 432,97 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že mezi žalovaným a jejím právním předchůdcem (společnost , právnická osoba, ., , Anonymizováno, , Anonymizováno, ) byla dne 25. 1. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru FÉR Konsolidace, na základě které byl žalovanému poskytnut neúčelový nezajištěný spotřebitelský úvěr ve výši 120 000 Kč, který se žalovaný (včetně smluvních úroků ve výši 5,4 % p.a.) řádně splatit, a to v 58 pravidelných měsíčních splátkách po 2 536 Kč. Protože žalovaný úvěr řádně nesplácel, prohlásila žalobkyně úvěr ke dni 27. 10. 2024 za okamžitě splatný. Celkem žalovaný na úvěr zaplatil částku 90 597,93 Kč. Žalovaná částka je pak představována jistinou ve výši 37 280,97 Kč, poplatky ve výši 2 152 Kč, úroky a úroky z prodlení.K výzvě soudu žalobkyně sdělila, že vyjma předloženého protokolu o kontrole úvěruschopnosti nemá k dispozici žádné listiny, kterými byla úvěruschopnost ověřena, a to s ohledem na tu skutečnost, že se jedná o postoupenou pohledávku.2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 18. 11. 2025, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 5. 11. 2025).3. Návrhem smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 1. 2021 a akceptací návrhu ze dne 25. 1. 2021 vzal soud za prokázané, že touto byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 120 000 Kč, který měl být splacen s úrokem ve výši 5,4 % p.a. v měsíčních splátkách po 2 536 Kč (datum poslední splátky 18. 11. 2025).Dopisem ze dne 24. 9. 2024 žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu po splatnosti do 26. 10. 2024.Dopisem ze dne 27. 10. 2024 žalobkyně žalovanému sdělila, že dluh ve výši 39 888 Kč k datu 27. 10. 2024 zesplatnila.Výpisem z úvěrového účtu č. , č. účtu, měl soud za prokázané, že žalovaný čerpal celkem 120 000 Kč, na dluh uhradil celkem 90 597,93 Kč.4. Z návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán s celkovým měsíčním příjmem 21 555 Kč, v době poskytnutí úvěru byl svobodný a bydlel v domě v osobním vlastnictví (s počtem členů domácnosti 2).Dle protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta ze dne 22. 1. 2021 byl žalovaný zaměstnán s příjmem 21 555 Kč, jeho výdaje činily 6 676 Kč (splátky závazků), 14 763 Kč (ostatní výdaje), 2 568 Kč (splátky konsolidovaných úvěrů), 2 359 Kč (splátka nového úvěru), výdaje za úvěry po poskytnutí 6 467 Kč.5. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze zčásti.Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, ). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze žádost o poskytnutí úvěru a protokol o prověření úvěruschopnosti klienta. Nepředložila však žádné listiny, kterými mohla být ověřena úvěruschopnost žalovaného (např. výplatní pásky, SIPO, nájemní smlouvu, účty za telefon apod.). Žalobkyně navíc řádně nezjišťovala ani osobní stav žalovaného, počet vyživovacích povinností apod. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně splnila povinnost uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 , k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 29 402,07 Kč (dlužná jistina po odečtení částky splacené, tj. 120 000 Kč mínus zaplacených 90 597,93 Kč). Ve zbývající části soud žalobu zamítl.10. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když každý z účastníků měl ve věci pouze částečný úspěch (s nutností přihlédnout k uplatňovanému příslušenství pohledávky). Proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.