13 C 115/2021-52 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 16.3.2021 podanou u Okresního soudu v Olomouci domáhala po žalované zaplacení předmětné částky s příslušenstvím a nákladů tohoto řízení z titulu dluhu z smlouvy o půjčce ve výši 14 160 Kč. Žalovaná splácela svůj dluh nepravidelně, když uhradila pouze částku ve výši 12.400 Kč. 2. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] byla věc postoupena Okresnímu soudu v Prostějově jako soudu místně příslušnému. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Ve věci bylo dne 12.10.2021 konáno jednání, ke kterému se účastníci nedostavili. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“) konal jednání v nepřítomnosti účastníků a vycházel přitom jen z listinných důkazů předložených žalobkyní – smlouvy o peněžité zápůjčce [číslo] informací o smlouvě, předžalobní upomínky a podacího archu. 5. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž byly žalované poskytnuty peněžní prostředky v částce 8.000 Kč, které se žalovaná zavázala uhradit spolu se souhrnným poplatkem v částce 6.160 Kč v pravidelných týdenních splátkách po 236 Kč. Před poskytnutím půjčky nebyla úvěruschopnost žalované zkoumána. Žalovaná na dluhu uhradila celkem částku ve výši 12.400 Kč. 6. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně není důvodná. Závazek žalobkyně a žalované přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o zápůjčce (§ 2390 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 8.000 Kč. Poté, co soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o zápůjčce vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitel poskytnul žalované finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalované splatit úvěr. Žalobkyně tvrdila, že věřitel splnil tuto svou zákonnou povinnost, nicméně zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr učinit. Žalobkyně totiž v řízení soudu nepředložila žádné důkazy, kterými by ověření úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru žalované prokázala. Lze tedy shrnout, že žalobkyně, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudila zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož byly žalované poskytnuty peněžité prostředky ve výši celkem 8.000 Kč bez předchozího splnění zákonné povinnosti, dospěl soud k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud byl připraven na ústním jednání poskytnout žalobkyni poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ve vztahu k nedostatkům žaloby co do tvrzení a označení důkazů stran posouzení úvěruschopnosti žalované, nicméně poučení nemohlo být realizováno s ohledem na nepřítomnost žalobkyně na proběhnuvším ústním jednání. 11. S ohledem na skutečnost, že žalované byly žalobkyní poskytnuty prostředky ve výši 8.000 Kč, bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovanou nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. Podle žalobních tvrzení žalovaná zaplatila žalobkyni na požadované částce celkem 12.400 Kč, tedy částku převyšující hodnotu peněžních prostředků, které byly žalované poskytnuty. Je proto zřejmé, že žalovaná žalobkyni přeplatila částku, která jí byla celkem poskytnuta, a tedy se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. (výrok I.) 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když přihlédl k tomu, že žalovaná byla procesně zcela úspěšná a náležela by jí tak náhrada nákladů řízení proti žalobkyni. Dle obsahu spisu však žalované žádné náklady v řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. 13. Uložené platební povinnosti je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).