13 C 201/2021-51 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 22.2.2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 6.701 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky dne [datum], případně z titulu bezdůvodného obohacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci se konalo dne [datum] jednání, ke kterému se ani jeden z účastníků nedostavil. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) jednal v nepřítomnosti účastníků a z listinných důkazů předložených žalobkyní (smlouvy o zápůjčce, všeobecných obchodních podmínek, upomínek včetně dokladu o doručení, dokladu o zápůjčce) zjistil následující skutkový stav věci: 4. Účastníci dne [datum] uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla částku 7.000 Kč na jeho účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 1.820 Kč do 27.10.2019, avšak svůj závazek včas nesplnil. Žalovaný uhradil celkem 8.000 Kč. Žalovaný svůj dluh neuhradil ani po zaslání předžalobní výzvy ze dne 19.1.2021. 5. Po provedeném dokazování má soud za prokázáno, že účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7.000 Kč na účet žalovaného. Před poskytnutím úvěru nebyla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně toto ani netvrdila. U ústního jednání byl soud připraven poskytnout ohledně tohoto poučení podle § 118a odst. 1,3 o.s.ř., s ohledem na nepřítomnost žalobkyně nebylo poučení žalobkyni dáno. Žalovaný na zápůjčce zaplatil celkem 8.000 Kč. 6. Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně není důvodná. Závazek žalovaného přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o zápůjčce dle § 2390 o.z. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 7.000 Kč, přičemž účastníci jednali o uzavření smlouvy vykazující znaky spotřebitelského úvěru. Proto měl soud na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitel poskytl žalovanému finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit úvěr. Žalobkyně ani nijak netvrdila, že by splnila tuto svou zákonnou povinnost, ani zjištěný skutkový stav toto neprokázal. Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému peněžité prostředky ve výši 7.000 Kč bez předchozího splnění své zákonné povinnosti, dospěl soud k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). S ohledem na skutečnost, že žalovanému byly žalobkyní poskytnuty prostředky ve výši 7.000 Kč, bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovaného nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. Podle žalobních tvrzení žalovaný zaplatil žalobkyni částku 8.000 Kč, tedy více, než by z důvodu bezdůvodného obohacení měl případně poskytnout. Soud tak žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl. (výrok I.) 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná a byla by tak povinna žalovanému uhradit jeho náklady řízení. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.