13 C 5/2021-42 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným zdejšímu soudu dne 15. 10. 2020, se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 675 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni 15. 10. 2020 ve výši 60,29 Kč). Návrh byl odůvodněn tak, že žalovaná se v souladu s ust. § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, považuje za poplatníka televizního poplatku, když v zákonné lhůtě neodpověděla na výzvu žalobkyně. Žalované byly vyměřeny televizní poplatky za období 09/ 2019 až [číslo] v celkové výši 675 Kč, tyto však neuhradila, a to ani na předžalobní výzvu. 2. Žalovaná se k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který jí byl doručen spolu s výzvou k vyjádření postupem dle ust. § 49 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nevyjádřila. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, z nichž dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu (§ 157 odst. 4 o. s. ř.): 3. Žalovaná je podle Potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků (Výpis z evidence České pošty) od měsíce srpna 2019 poplatníkem televizního poplatku. Svou povinnost hradit uvedený poplatek však řádně neplnila a za období 09/ 2019 až [číslo] jej ani jednou neuhradila (v průběhu řízení byla žalovaná procesně pasivní a netvrdila ani neprokázala úhradu těchto poplatků). Celková dlužná částka činí 675 Kč (tj. 5 měsíců po 135 Kč měsíčně) a žalovaná byla o její úhradu opakovaně upomínán včetně předžalobní výzvy ze dne 15. 3. 2020, která jí byla zaslána dne 7. 4. 2020. <i>4. Podle § 7 odst. 2) zákona č. 348/2005, o rozhlasových a televizních poplatcích, je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Podle § 10 cit. zákona, nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského.</i> 5. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a citovanou právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovaná je poplatníkem televizních poplatků a nesplnila svou zákonnou povinnost a poplatky v rozhodné době i přes výzvu žalobkyně neuhradila (nebylo tvrzeno ani prokázáno nic jiného). Proto soud žalobě vyhověl a žalované uložil dluh zaplatit. Z důvodu prodlení žalované žalobkyni náleží rovněž úrok v prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tento však žalobkyně žádala pouze za období do 15. 10. 2020 v kapitalizované výši 60,29 Kč (výrok I. rozsudku). 6. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení v předmětné věci, jejímž předmětem řízení byl spor o zaplacení televizních poplatků, byl soud ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR vázán nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, který mimo jiné vyložil, že„ Pokud totiž agendu televizních poplatků (Česká televize) sama spravuje, pak se racionální smysl zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná), očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného útvaru České televize; nadto lze podle Ústavního soudu vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek podle shora citované výroční zprávy z roku 2011 představovat takřka 90 % nákladů rozpočtu za rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama“. Vzhledem k tomu, že v tomto řízení se jedná o skutkově obdobnou věc, je soud povinen respektovat citovaný nález Ústavního soudu a musí nutně dospět k závěru, že náklady právního zastoupení žalobkyně nelze v tomto řízení považovat za účelně vynaložený výdaj a žalobkyni i jakožto procesně úspěšnému účastníkovi nelze přiznat jejich náhradu. Zásadu rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod lze naplnit přiznáním paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu § 137 odst. 1 o. s. ř. i účastníku řízení, který advokátem zastoupený není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) na základě rozhodnutí Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014. Pokud by tedy Česká televize jako žalobkyně nebyla zastoupena advokátem, měla by právo na paušální náhradu hotových výdajů, je tudíž třeba tuto náhradu na paušální náhradu hotových výdajů přiznat i advokátovi České televize (žalobkyně). 7. Z výše uvedených důvodů má žalobkyně, která byla v tomto řízení zcela procesně úspěšná, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř), jež sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů účastníka, který nebyl zastoupen v řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (v souladu s vyhl. č. 254/2015 Sb.), v částce 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 2 této vyhlášky (písemné podání nebo návrh ve věci samé a výzva k plnění), když bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem, ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50.000 Kč. K částce je třeba připočítat DPH ve výši 21% z 200 Kč, tedy 42 Kč. Náhrada nákladů řízení ve věci úspěšné žalobkyně proto činí 642 Kč (výrok II. rozsudku). 8. Lhůta ke splnění platebních povinností žalované byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci rozsudku.