6 C 109/2020-96 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 2. 2020 domáhala proti žalované zaplacení částky 15.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z pohledávky 15.000 Kč od 25. 4. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 %. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalované byla poskytnuta převodem na bankovní účet zápůjčku v částce 15.000 Kč a žalovaná se zavázala zápůjčku vrátit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky nejpozději do 24. 4. 2017. Žalovaná se dostala do prodlení se splacením zápůjčky, když do dne 24. 4. 2017, kdy nastala splatnost celého dluhu, zápůjčku ani částečně nesplatila. Žalovaná nereagovala ani na výzvy k zaplacení pohledávky, ani na oznámení o postoupení pohledávky, a v poslední řadě ani na předžalobní upomínku právního zástupce žalobce ze dne 25. 11. 2019. Původní věřitel, [právnická osoba], [IČO], jakožto postupitel a [právnická osoba], [IČO], jakožto postupník, uzavřely dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek. Následně [právnická osoba] postoupila př. pohledávku za žalovanou žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila. 3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou (do domovní schránky žalované byla vložena dne 14. 12. 2020). Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Žalobce se z jednání omluvil. 4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi předchůdcem žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] a žalovanou dne [datum]. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit částku s úrokem a poplatkem celkem ve výši 3.126 Kč (tyto však nejsou předmětem řízení) v jediné splátce do 13. 3. 2017. Podle žalobce pak došlo k prodloužení doby splatnosti úvěru do 24. 4. 2017, což bylo doloženo dokladem označeným jako dodatek k všeobecným podmínkám smlouvy o půjčce. Podle výpisu z účtu žalované byla jistina úvěru zaslána na účet žalované uvedený ve smlouvě dne [datum] (15.000 Kč). 5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 6. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobce k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobce reagoval podáním ze dne 19. 8. 2020 tak, že žalobce nedisponuje žádnými informacemi, jakým způsobem právní předchůdce ověřil úveruschopnost žalované a nemá k dispozici ani příslušné doklady. V průběhu řízení tedy nebyly tvrzeny, ani doloženy žádné skutečnosti k procesu posouzení úvěruschopnosti žalované předchůdcem žalobce. 8. Na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobce (úvěrující [právnická osoba]) v postavení věřitele podle obsahu spisu nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr a úvěr poskytl, aniž by byly na základě procesu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy. 10. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaná z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdila). 11. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalobce, o němž není důvod pochybovat, že žalovaná dosud na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho (ani zde žalovaná netvrdila či neprokázala zaplacení nějaké částky). Dluží tedy celou poskytnutou jistinu úvěru ve výši 15.000 Kč. V tomto rozsahu, tj. co do částky 15.000 Kč pak soud žalobě vyhověl a uložil žalované dlužnou částku zaplatit. 12. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobci podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši od prvního dne prodlení se splněním dluhu. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal na první doloženou výzvu k zaplacení ze stra