6 C 116/2021-149 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 23. 3. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky částku 5.628,89 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 552,84 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 957,38 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 5.628,89 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení ve výši 10 % a s úrokem 18,9 % ročně z částky 5.628,89 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o účtu [číslo] na základě které byl žalovanému zřízen sporožirový účet. Dále ČS se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, na základě které byl žalovanému na běžném účtu poskytnut kontokorentní úvěr. Limit kontokorentního úvěru byl sjednán do výše 5.000 Kč. Žalovanému vznikl nepovolený debetní zůstatek, který i přes upomínky nebyl vyrovnán, což představovalo závažné porušení smlouvy o úvěru, a proto [anonymizováno] převedla pohledávku na zaplacení celého kontokorentu dne [datum] na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky s úroky vč. úroku z kontokorentu ve výši 18,90 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Pohledávka činila ke dni postoupení celkem 7.139,11 Kč a skládala se ze zůstatku úvěru (jistiny) ve výši 5.628,89 Kč, úroku z úvěru do 1. 12. 2020 ve výši 957,38 Kč a úroku z prodlení do 1. 12. 2020 ve výši 552,84 Kč. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným doporučeně dne 28. 12. 2020. Žalovaný byl žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem před podáním žaloby odeslanou doporučeně dne 3. 2. 2021, ani přesto však nebyla dlužná částka uhrazena. 2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil. 3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, na základě které byl žalovanému na běžném účtu poskytnut kontokorentní úvěr do limitu 5.000 Kč. Žalovanému vznikl nepovolený debetní zůstatek v částce 5.628,89 Kč, který i přes upomínky nevyrovnal. 5. K charakteru smlouvy soud uzavřel, že má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a je potom potřeba poukázat na ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č 43/2013 Sb., podle něhož je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 9 odst. 3 spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. 6. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu pak žalobkyně doložila prakticky jen výpisy z účtu žalovaného (podle přípisu ze dne 13. 4. 2017 na č.l. 140 spisu je zřejmé, že kontokorent byl zřízen v bankomatu [obec] [anonymizováno] a nějaké doklady od žalovaného k jeho schopnosti úvěr splácet tedy zřejmě nebyly vyžadovány), z nichž však nelze jakkoliv usuzovat na celkovou finanční situaci žalovaného před uzavřením smlouvy (zejm. na jeho příjmy a pravidelné výdaje, poměry jeho domácnosti apod.) nebo na jiné úkony banky směřující k ověření úvěruschopnosti žalovaného (např. ověření zadlužení žalovaného v příslušných registrech). Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla a soud tedy nepovažoval za prokázané, že by předchůdce žalobkyně řádně ověřil úvěruschopnost žalovaného. 7. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalované („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“). Je povinností věřitele jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). 8. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze přitom chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014). 9. Lze dodat, že z citovaných ustanovení, v nichž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice kladen důraz i na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.). 10. Na uvedeném základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou) a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. 11. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost uzavřené smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, působí od počátku a nemůže konvalidovat. 12. S ohledem na tento závěr soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce pak bylo lze žalobou uplatněný nárok podřadit pod ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Vzhledem k tomu, že k obohacení žalovaného došlo za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), vycházel soud v dalším z ustanovení § 2991 a násl. o. z. 13. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Z uvedených ustanovení lze dovodit