6 C 21/2021-74 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne [datum] se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 44.129 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 44.129 Kč od 25. 4. 2020 do zaplacení ve výši 10 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] se společností [právnická osoba], [anonymizováno 8 slov] [číslo], [země], jako původním věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 44.129,23 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 24. 4. 2020. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal (v podání žalobkyně ze dne 19. 4. 2021 bylo upřesněno, že k čerpání došlo prostřednictvím [právnická osoba], [anonymizováno], a to dne 24. 1. 2019 v částce 20.000 Kč, dne 25. 3. 2019 v částce 20.000 Kč, dne 24. 7. 2019 v částce 15.108 Kč, dne 8. 10. 2019 v částce 979 Kč a dne 21. 1. 2020 v částce 2.007 Kč, vše na účet č. [bankovní účet]), avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobce. Pokud by soud neuznal nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje žalobce, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Podáním ze dne 7. 9. 2021 žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil na účet původního věřitele tyto platby: dne 22. 2. 2019 částku 20.000 Kč, dne 24. 4. 2019 částku 2.517,80 Kč, dne 23. 5. 2019 částku 2.408,72 Kč, dne 27. 6. 2019 částku 2.316,28 Kč, dne 28. 8. 2019 částku 4.134,40 Kč, dne 26. 9. 2019 částku 3.981,10 Kč, dne 25. 11. 2019 částku 3.940,77 Kč, dne 17. 12. 2019 částku 4.247,83 Kč a dne 15. 1. 2019 částku 4.132,05 Kč. Dále žalovaný po postoupení pohledávky uhradil na účet žalobkyně dne 26. 4. 2021 částku 1.000 Kč. 2. Žalovaný v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu namítal zejm., že v dílčích úhradách již zaplatil 20.436,60 Kč, celková výše pohledávky vč. úroku z prodlení neodpovídá dobrým mravům a jedná se o lichvu, původní věřitel detailně nezanalyzoval jeho finanční situaci a tím schopnost splácet a smlouva byla neplatná od samého počátku. 3. Žalobkyně se z nařízených jednání soudu omluvila a soud proto jednal a rozhodl i v její nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Z úvěrové smlouvy (smlouvy o revolvingovém úvěru) ze dne [datum] uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut neúčelový, bezhotovostní, nezajištěný úvěr s pravidelnými splátkami a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru s úvěrovým limitem ve výši 80.000 Kč a úrokovou sazbou 7,50 % měsíčně. Dále byly ve smlouvě dohodnuty poplatky, důsledky prodlení a některá ostatní práva a povinnosti smluvních stran. Žalovaný pak na základě uvěrové smlouvy čerpal celkem částku 58.094 Kč (specifikace čerpání viz bod 1. odůvodnění), což bylo prokázáno potvrzeními o provedených platbách [právnická osoba], [anonymizováno] a zprávou banky žalovaného (z účtu předchůdce žalobkyně vedeného u platební brány ThePay byly jednotlivé platby odeslány na účet č. [bankovní účet], což je podle zprávy [právnická osoba] účet žalovaného). Tuto skutečnost žalovaný ani nijak nezpochybňoval. 5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 6. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 19. 4. 2021. V něm uvedla, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele dle §§ 86, 87 ZSÚ, a to nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnost spotřebitele. Konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Věřitel dále provedl lustraci dokladu totožnosti předloženého dlužníkem, v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky. 8. Nehledě na skutečnost, že k provedení posouzení úvěruschopnosti žalovaného nenabídla žalobkyně žádné důkazy (a tento proces tak zůstal pouze v rovině tvrzení), uvedený postup posouzení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet soud považuje za zcela nedostatečný. Z uvedeného je zřejmé, že předchůdce žalobkyně se měl spokojit pouze s nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí žalovaného a s ověřením platnosti dokladu totožnosti. Ať již by byly z těchto zdrojů zjištěny jakékoliv informace, nepochybně by nic nevypovídaly o celkové finanční a majetkové situaci žalovaného v době uzavření smlouvy. Především podle obsahu spisu nebyly zjišťovány a ověřovány příjmy žalovaného a alespoň pravidelné výdaje, jakož i poměry žalovaným případně vedené domácnosti. Přitom zejména pravidelné příjmy a výdaje dlužníka či ostatních členů domácnosti (vč. možných splátek jiných dluhů), jsou rozhodující pro celkovou platební bilanci domácnosti. 9. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.). 10. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruscho