8 C 92/2021-59 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobce se svou žalobou doručenou soudu dne 30. 9. 2020 domáhal vůči žalovanému úhrady jistiny úvěru ve výši 8.000 Kč, na základě smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] dne 25. 6. 2018. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 8.000 Kč, kterou se zavázal věřiteli vrátit do 30 dnů. Žalovaný však svůj dluh neuhradil a žalobce proto požadoval v souladu se smlouvou po žalovaném smluvní pokutu ve výši 3.376 Kč a náklady upomínání ve výši 100 Kč. Žalobce dále požadoval úrok z prodlení. Žalobce dále uvedl, že nárok vůči žalovanému byl na žalobce převeden na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2019. Žalobce dále uvedl, že součástí schvalovacího procesu bylo nahlížení do registrů a prověřování bonity žalovaného k posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 2. Žalovaný k žalobě uvedl, že k uzavření smlouvy ho vedla jeho špatná zdravotní a sociální situace, v důsledku které se ocitl ve vážné finanční nouzi. Žalovaný dále uvedl, že částku 8.000 Kč skutečně obdržel, avšak nebyl doposud schopen tento dluh uhradit a požádal o delší lhůtu splatnosti s ohledem na svůj trvající nepříznivý zdravotní stav a ztrátu možnosti zaměstnání vyvolanou coronavirovou situací. Žalovaný uvedl, že od listopadu 2021 získá zaměstnání v zahraničí, díky kterému bude moci svůj dluh uhradit. 3. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: 4. Podle smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi věřitelem [právnická osoba] a klientem – žalovaným bylo zjištěno, že žalovanému bylo v hotovosti vyplaceno 8.000 Kč jako neúčelový spotřebitelský úvěr splatný jednorázově do 30 dnů ode dne poskytnutí, při dohodnutém nulovém úroku. 5. Z oznámení o postoupení pohledávky adresované věřitelem žalovanému bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení výzvy ze dne 7. 1. 2020. Výzva byla podána k poštovní přepravě dne 8. 1. 2020. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. 7. Žalobce svá tvrzení o tom, že prověřoval úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr neprokázal. Poučení ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu nebylo možné žalobci poskytnout, neboť se k ústnímu jednání, které se konalo dne [datum], nedostavil. <i>8. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>9. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>10. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>11. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákona, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>12. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>13. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>14. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něj bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 15. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že soud by měl posuzovat otázku platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pouze v případě, že žalovaný jako dlužník namítne nedodržení povinností žalobce jako věřitele v souvislosti s uzavíráním smlouvy a jeho povinností prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Výklad citovaného ustanovení je však modifikován rozsudkem Soudního dvora EU ve věci C 679/2018 ze dne 5. 3. 2020, podle kterého je české právo ukládající povinnost spotřebiteli dovolat se neplatnosti úvěrové smlouvy v rozporu s unijním právem a soud je proto povinen z úřední povinnosti zkoumat postup věřitele při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to zda tento postup odpovídá evropskému právu, tj. směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Podle článku 8 této směrnice„ členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.“ Podle článku 23 uvedené směrnice„ členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ 16. K míře pečlivosti věřitele při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele se vyjádřil v rámci předchozí úpravy podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/18. V tomto rozhodnutí uvedl„ že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 17. Podle citovaných rozhodnutí a při aplikaci eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy spotřebitelských smluv je zřejmé, že informace věřitelem získané pouze od spotřebitele jsou z hlediska úplného a spolehlivého posouzení jeho úvěruschopnosti nedostatečné. Povinností věřitele je zjistit si spolehlivost potřebných údajů i z jiných zdrojů než je samotný dlužník. Tyto zjišťované údaje se mají týkat zejména aktuální majetkové situace dlužníka. Takto by měl věřitel např. zkoumat a objektivně ověřovat skutečnou výši příjmů a výdajů, zejména v souvislosti s bydlením, vyživovacími povinnostmi, splatnými dluhy a zjišťovat další informace přímo ovlivňující komplexní závěry věřitele o majetkové situaci dlužníka. Pokud tyto povinnosti věřitel důsledně před uzavřením smlouvy o úvěru nesplní, je důsledkem aplikace sankce v podobě neplatnosti smlouvy. 18. V daném případě žalobce v žalobě tvrdil, že provedl šetření ohledně úvěruschopnosti dlužníka. Žádné listiny však ke svým tvrzením nepředložil a soud tak vycházel ze zjištění získaných z výše uvedených listin. Žalobce neprokázal, že neprovedl šetření ve veřejně dostupných registrech dlužníků. Soud proto dospěl k závěru, že úkony, které učinil věřitel za účelem odborného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, byly nedostatečné a smlouva o úvěru je ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem neplatná. 19. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze v části, a to z důvodu žalovaným přijatého plnění jako bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. v podobě majetkového prospěchu poskytnutého bez právního důvodu. Soud přitom zohlednil tvrzení žalobce a listinné důkazy, podle kterých žalovaný čerpal 8.000 Kč a poté uhradil 0 Kč. Žalovaný je proto povinen vrátit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 8.000 Kč a rovněž je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení podle výzvy ze dne 7. 1. 2020, kterou byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, a to ve výši podle ustanovení § 1968 a § 1970 ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Další žalobcem uplatněné nároky vyplývaly z neplatné smlouvy a žaloba byla proto v této části zamítnuta. 20. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve vě