13 C 212/2021-75 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 21.7.2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 13.964,01 Kč s příslušenstvím a nákladů tohoto řízení z titulu dluhu z neuhrazené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] Dne 18.10.2021 byla žaloba vzata částečně zpět co do celkové částky 1.114,01 Kč (představující kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč a smluvní pokutu ve výši 964,01 Kč). S ohledem na tento dispozitivní úkon žalobkyně soud v této části dle § 96 odst. 1,2 řízení zastavil. (výrok I.) 2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobkyni sice dluží nějakou částku, ale na dluhu již zaplatila mnohem více, než tvrdí žalobkyně. Dále uvedla, že při uzavírání smlouvy o úvěru se jí nikdo neptal, zda je schopna úvěr splácet. 3. Dne [datum] se ve věci konalo ústní jednání, ke kterému se žalobkyně s omluvou nedostavila. Soud provedl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní (smlouvou o úvěru, obchodními podmínkami, výpisem úkonu mimosoudního vymáhání pohledávky, upomínkami, předžalobní výzvou, oznámením o postoupení pohledávky) a listinou„ informace k závazku“ předloženou žalovanou. Z listinných důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). 4. Žalovaná dne [datum] uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byla žalované poskytnuta finanční částka 13.000 Kč výplatou v hotovosti v prodejnách spol. [právnická osoba]. Žalovaná se ve smlouvě zavázala dluh zaplatit včetně úroků do 30 dnů. Žalovaná však dluh neuhradila řádně a včas. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná dosud uhradila částku 4.500 Kč, avšak listina předložená žalovanou potvrzuje úhradu dlužné částky v celkové výši 7.500 Kč (k datu 21.1.2022). 5. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 7. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. 8. Závazek žalobkyně a žalované přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). V řízení bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku v celkové výši 13.000 Kč. Poté, co soud zjistil, že věřitel a žalovaná jako dlužník jednali o uzavření smlouvy o úvěru vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitele stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalované splatit úvěr. Žalobkyně ani netvrdila, že její předchůdkyně splnila tuto svou zákonnou povinnost, na výzvu soudu o doplnění tvrzení v této oblasti žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby dne 18.10.2021 (viz. bod 1 odůvodnění rozsudku). Příp. poučení soudu podle § 118a odst. 3 o.s.ř. nebylo žalobkyni s ohledem na její nepřítomnost u ústního jednání poskytnuto. Lze tedy shrnout, že právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudila zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele (žalované), soud tak dospěl k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). S ohledem na tyto skutečnosti bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovaného nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná na smlouvu o úvěru [číslo] zaplatila dosud celkem částku 7.500 Kč, soud tak na podkladě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o.z.) zavázal žalovanou k zaplacení částky 5.500 Kč coby plnění, které žalovaná od předchůdkyně žalobkyně převzala, ale dosud neposkytla zpět. Jelikož žalovaná prodlévá se splněním peněžitého dluhu, vznikla jí povinnost zaplatit zákonné úroky z prodlení ode dne prodlení. Tímto dnem je (s ohledem na skutečnost, že věc byla soudem posouzena jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení) den 4.11.2021, tedy den následující po dni doručení žaloby žalované (§§ 1968, 1970 o. z., ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb.). S ohledem na tyto skutečnosti soud uložil žalované zaplatit žalobkyni jistinu ve výši 5.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. 9. Ve zbytku žalobkyní požadované jistiny, zákonného úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky pak soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III.). 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na převážný neúspěch žalobkyně tak, jak je uvedeno ve výroku IV., když žalovaná jako převážně úspěšná účastnice řízení žádnou náhradu nákladů řízení nepožadovala. 11. Uložené platební povinnosti je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když k delší lhůtě pro plnění soud neshledal důvod (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).