13 C 308/2021-38 — Okresní soud v Prostějově

Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Prostějově 15. 7. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení předmětné částky s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaný stal držitelem televizního přijímače a přihlásil se jako poplatník do příslušné evidence. Žalovaný nedostál své zákonné poplatkové povinnosti, a ani přes výzvu žalobkyně nezaplatil televizní poplatky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky předvídané v ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud k projednání této věci nenařizoval jednání, vycházel pouze z listinných důkazů předložených žalobkyní. Z listinných důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu a právnímu posouzení věci (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se dne [datum] přihlásil jako televizní poplatník, ale za období od října [rok] do května [rok] televizní poplatky žalobci neuhradil. Dlužná částka proto činí celkem 2.700 Kč (135 Kč za jeden měsíc). Úrok z prodlení byl žalobkyní za období od 16. října do 15. července kapitalizován částkou 486,15 Kč. Žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dluhu, kdy výzva byla žalovanému zaslána na doručovací adresu. Soud daný skutkový stav posoudil podle ust. § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005, o rozhlasových a televizních poplatcích, dle kterého je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Podle ust. § 10 cit. zákona nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Žalovaný ke dni podání návrhu (ostatně dosud) nesplnil zákonnou povinnost a poplatky v rozhodné době i přes výzvu žalobkyně neuhradil (resp. s ohledem na svou pasivitu v řízení ani netvrdil, natož aby prokázal, že této své povinnosti dostál), proto soud proto s ohledem na shora uvedené skutečnosti žalobnímu nároku vyhověl a zavázal žalovaného platební povinností, jak vyplývá z výroku I. Protože byl žalovaný s placením poplatku žalobkyni v prodlení, je současně vedle jistiny povinen zaplatit žalobkyni příslušenství, které žalobkyně požaduje v kapitalizované výši úroku z prodlení tak, jak je stanoveno nařízením vlády č. 341/2013 Sb., a to v souladu ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“). (výrok I.) O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 642 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a paušální náhrady nákladů řízení nezastoupeného účastníka (§ 151 odst. 3 o. s. ř.) v částce 200 Kč za dva úkony po 100 Kč (výzva k plnění, písemné podání) podle § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 200 Kč ve výši 42 Kč, když žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhradu nákladů řízení za právní zastoupení žalobkyně v řízení soud nepřiznal, kdy pro stručnost lze odkázat na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1727/14. Soud se v této souvislosti zabýval zejm. otázkou, zda náklady právního zastoupení byly v daném případě potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva žalobkyně. V posuzované věci byl podán návrh na zahájení řízení z titulu dlužných televizních poplatků v bagatelní částce, přičemž se jedná o spor nijak skutkově a právně složitý a podobné nároky žalobkyně uplatňuje velmi často a v podstatě rutinním způsobem formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Činnost České televize sice není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (přitom je Česká televize je v převážné míře financována z televizních poplatků). Z tohoto pohledu by také měla mít dostatečné kapacity na to, aby ji v podobných sporech zastupovali vlastní zaměstnanci, resp. lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení České televize k zabezpečení toho, aby byla schopna kvalifikovaně hájit své zájmy a práva, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. V dané věci se rovněž nevyskytlo nic, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastupování České televize advokátem. Podle přesvědčení soudu tak není důvod, aby žalobkyně výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na advokáta, a pokud tak přesto učinila, pak není důvod pro přiznání takto jí vzniklých nákladů jako účelně vynaložených ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (výrok II.) Uložené platební povinnosti je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).