13 C 94/2022-95 — Okresní soud v Prostějově

Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeného Okresnímu soudu v Prostějově dne 23. 12. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení předmětné částky s příslušenstvím a nákladů tohoto řízení z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], kterou byl žalovanému poskytnut bezhotovostní úvěr ve výši 13.000 Kč. Žalovaný do doby zahájení řízení dle tvrzení žalobkyně ničeho na dluhu neuhradil. Žalobkyně se proto domáhala uhrazení zákonného úroku z prodlení od 15. 6. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.763,01 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2.615 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, kapitalizované ke dni 1. 6. 2021 na částku 6.435 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci se konalo dne [datum] jednání, ke kterému se nedostavila žalobkyně ani její právní zástupce, přičemž tito se z jednání řádně omluvili dne 24. 6. 2022. Žalovaný se nedostavil bez omluvy. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) jednal v nepřítomnosti účastníků řízení. Soud provedl dokazování listinnými důkazy (potvrzení o provedené platbě ze dne 29. 9. 2018, obchodní podmínky [právnická osoba], smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum], opakovaná výzva k úhradě ze dne 22. 2. 2020, smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum], výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne 21. 12. 2021, upomínka ze dne 5. 2. 2020, podací arch ze dne 11. 11. 2021 a ze dne 29. 6. 2021, předžalobní výzva ze dne 4. 3. 2020, potvrzení o přijetí platby ze dne 17. 6. 2021, výzva před podáním žaloby ze dne 9. 11. 2021, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2021, výzva k úhradě ze dne 7. 7. 2021, výpis z účtu, dohoda o postoupení pohledávek a zpráva [právnická osoba] ze dne 21. 6. 2022) a po takto provedeném dokazování vzal soud za prokázané následující skutečnosti: Žalovaný dne [datum] uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] změněnou dne [datum], na základě které byla žalovanému poskytnuta bezhotovostně na bankovní účet č. [bankovní účet] částka 13.000 Kč (dne 23. 12. 2019 platba ve výši 3.000 Kč, dne 30. 12. 2019 platba ve výši 2.000 Kč, dne 6. 1. 2020 platba ve výši 4.000 Kč a dne 9. 1. 2020 platba ve výši 4.000 Kč), kterou se žalovaný zavázal ke dni 22. 1. 2020 splatit včetně poplatku ve výši úroků a poplatků. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný neuhradil dlužnou částku ani po předžalobní výzvě ze dne 4. 3. 2020. Ze zprávy [právnická osoba] ze dne 21. 6. 2022 pak soud zjistil, že majitelem a jediným disponentem osobního účtu č. [bankovní účet] je žalovaný, avšak v měsíci leden 2020 platba od právního předchůdce žalobkyně v souhrnné výši 13.000 Kč nebyla na tomto účtu žalovaného dohledána. Žalobkyně nicméně soudu doložila výpisy z účtu právního předchůdce žalobkyně, které prokazují odeslání předmětných částek tvořící dohromady částku 13.000 Kč na bankovní účet žalovaného, což prokazuje zpráva [právnická osoba] Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná jen částečně. Závazek žalovaného přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku v celkové výši 13.000 Kč. Poté, co soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný jednali o uzavření smlouvy vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitel poskytl žalovanému finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit úvěr. Žalobkyně tvrdila, že věřitel splnil tuto svou zákonnou povinnost, nicméně zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr učinit. Žalobkyně totiž v řízení soudu nepředložila žádné důkazy, kterými by řádné ověření úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru v každém jednotlivém případě prokázala, a to i přes zákonné poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., když pouze údaje poskytnuté dlužníkem (a již nijak neověřované) nelze považovat za dostatečný doklad svědčící o splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr. Lze tedy shrnout, že věřitel, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudil zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžité prostředky ve výši 13.000 Kč bez předchozího splnění své zákonné povinnosti, dospěl soud k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). S ohledem na skutečnost, že žalovanému byly žalobkyní poskytnuty prostředky ve výši 13.000 Kč, bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovaného nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. Soud tak na podkladě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) zavázal žalovaného k zaplacení částky 13.000 Kč coby plnění, které žalovaný od předchůdce žalobkyně převzal, ale dosud neposkytl zpět. Jelikož žalovaný prodlévá se splněním peněžitého dluhu, vznikla mu povinnost zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši ode dne prodlení, kterým je (s ohledem na skuteč