14 C 154/2022-33 — Okresní soud v Prostějově

Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Prostějově dne 15. 2. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení předmětné částky s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaný stal držitelem televizního přijímače a přihlásil se jako poplatník do příslušné evidence. Žalovaný nedostál své zákonné poplatkové povinnosti, a ani přes výzvu žalobkyně nezaplatil televizní poplatky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky předvídané v ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud k projednání této věci nenařizoval jednání, vycházel pouze z listinných důkazů předložených žalobkyní (potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků, specifikace výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení, upomínka k úhradě dlužné částky ze dne 10. 12. 2021). Z listinných důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu a právnímu posouzení věci (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se přihlásil jako televizní poplatník a za období od února 2019 do listopadu 2021 televizní poplatky žalobkyni neuhradil. Dlužná částka proto činí celkem 4.590 Kč (135 Kč za jeden měsíc). Úrok z prodlení byl žalobkyní kapitalizován částkou 707,73 Kč, a to od prvního dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku do dne podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dluhu, kdy výzva byla žalovanému zaslána na doručovací adresu. Soud daný skutkový stav posoudil podle ust. § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005, o rozhlasových a televizních poplatcích, který říká, že je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce a podle ust. § 10 cit. zákona nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Žalovaný ke dni podání návrhu (ostatně dosud) nesplnil zákonnou povinnost a poplatky v rozhodné době i přes výzvu žalobkyně neuhradil, proto soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti žalobnímu nároku vyhověl a zavázal žalovaného platební povinností, jak vyplývá z výroku shora s tím, že žalovaný je současně vedle jistiny povinen zaplatit žalobkyni příslušenství, které žalobkyně požaduje v kapitalizované výši úroku z prodlení tak, jak je stanoveno nařízením vlády č.341/2013 Sb. Rozhodnutí o příslušenství z přisouzené částky je tedy výrazem aplikace ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle kterého po dlužníku, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, jehož výši stanoví prováděcí předpis, platný v době vzniku prodlení. Podle § 2 tohoto nařízení odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (odst. I. výroku). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a paušální náhrady nákladů řízení nezastoupeného účastníka (§ 151 odst. 3 o. s. ř.) v částce 200 Kč za dva úkony po 100 Kč (výzva k plnění, písemné podání) podle § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. Náhradu nákladů řízení za právní zastoupení žalobkyně v řízení soud nepřiznal, kdy pro stručnost lze odkázat na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1727/14. Soud se v této souvislosti zabýval zejm. otázkou, zda náklady právního zastoupení byly v daném případě potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva žalobkyně. V posuzované věci byl podán návrh na zahájení řízení z titulu dlužných televizních poplatků v bagatelní částce, přičemž se jedná o spor nijak skutkově a právně složitý a podobné nároky žalobkyně uplatňuje velmi často a v podstatě rutinním způsobem formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Činnost České televize sice není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (přitom je Česká televize je v převážné míře financována z televizních poplatků). Z tohoto pohledu by také měla mít dostatečné kapacity na to, aby ji v podobných sporech zastupovali vlastní zaměstnanci, resp. lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení České televize k zabezpečení toho, aby byla schopna kvalifikovaně hájit své zájmy a práva, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. V dané věci se rovněž nevyskytlo nic, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastupování České televize advokátem. Podle přesvědčení soudu tak není důvod, aby žalobkyně výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na advokáta, a pokud tak přesto učinila, pak není důvod pro přiznání takto jí vzniklých nákladů jako účelně vynaložených ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (odst. II. výroku). Uložené platební povinnosti je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).