6 C 101/2021-71 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 4. 6. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 6.108,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4.961,87 Kč od 16. 2. 2020 do zaplacení ve výši 10 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] se žalobkyní za použití prostředků komunikace na dálku smlouvu k službě [anonymizováno] účet. Žalobkyně poskytuje zákazníkům vybraných e-shopů možnost zaplatit za zboží kupní cenu až po jeho vyzkoušení, kdy žalobkyně uhradí e-shopům kupní cenu za zákazníka a ten se v případě, že od kupní smlouvy neodstoupí do 14 dnů od doručení zboží, zavazuje zaplatit žalobkyni kupní cenu. Žalovaný zároveň využil i služby„ [anonymizována dvě slova]“, kterou lze zaplatit za zboží kupní cenu prostřednictvím účtu. Celkový limit pro platby Kartou je dán zůstatkem na účtu. Smlouva o [anonymizována dvě slova] se považuje za uzavřenou nejpozději aktivací Karty. Částka, kterou zákazník prostřednictvím Karty zaplatí, je připsána do jeho měsíčního vyúčtování. Toto vyúčtování má zákazník povinnost uhradit v souladu s obchodními podmínkami [anonymizována dvě slova]. Na základě smlouvy o nákupním účtu byla žalovanému zřízena služba [anonymizováno] nákupní účet, přičemž podle čl. 1 smlouvy činil limit odložených plateb žalovaného až 30.000 Kč. Žalovaný využil služeb v celkové výši 4.961,87 Kč, a to v plném rozsahu prostřednictvím Karty, jak vyplývá z vyúčtování. Žalovaný se zavázal uhradit kupní cenu včetně případného poplatku za prodloužení splatnosti v případě, že si zboží po čtrnáctidenní lhůtě ponechá. Celková dlužná částka tak představuje 6.108,87 Kč s příslušenstvím. Dlužná částka 6.108,87 Kč zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 4.961,87 Kč a dlužné poplatky ve výši 1.147 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho. 2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil. 3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). Mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o zřízení [anonymizováno] účtu, která byla poskytnuta jako bezúčelový spotřebitelský úvěr s tím, že na základě smlouvy bude žalovaný disponovat účtem s finančním limitem ve výši 2.000 – 30.000 Kč odvíjejícím se od vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný byl oprávněn realizovat platby za zboží nebo služby prostřednictvím tohoto účtu a zavázal se mj. hradit řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů, a to alespoň ve výši 10 % všech neuhrazených čerpání podle obchodních podmínek vč. zápůjční úrokové sazby. Žalovaný podle vyúčtování za leden 2020 vyčerpal z účtu částku ve výši 4.961,87 Kč. Žalobkyní požadovaná částka dále zahrnuje dohodnuté poplatky z prodlení v celkové částce 1.147 Kč. Z požadované částky žalovaný dosud podle obsahu spisu neuhradil ničeho (žalovaný v průběhu řízení netvrdil, ani neprokázal nic jiného). Dne 12. 3. 2021 byla žalovanému odeslána předžalobní upomínka k úhradě dlužné částky do 7 dnů. 5. Soud dále v průběhu řízení posuzoval, zda a jakým způsobem došlo ze strany k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když v posuzované věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli). V tomto směru sice žalobkyně doložila pouze interní doklad uvádějící mj. příjmy žalovaného (důchod 13.000 Kč), jeho výdaje (nespecifikované ve výši 700 a 1.200 Kč), rodinný stav (svobodný, bez dětí) a ověření závazků v příslušných evidencích, nebyly však předloženy žádné důkazy, z nichž žalobkyně při takovém posouzení úvěruschopnosti vycházela. Nelze pak dospět k závěru, že ze strany žalobkyně byly přinejmenším údaje poskytnuté ze strany žalovaného jakkoliv ověřovány. 6. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. 7. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobci jako věřiteli. Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil. 9. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohlo vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. 10. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např.