6 C 132/2021-67 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 31. 8. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky částku 7.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 7.00 Kč od 13. 4. 2021 do zaplacení ve výši 10 %, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 818,90 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5.791,66 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a smluvní pokuty v částce 356,27 Kč. Návrh byl odůvodněn tím, že dne [datum] uzavřel žalovaný se [právnická osoba] [anonymizována tři slova], smlouvu o úvěru [číslo] na základě které obdržel na bankovní účet částku 7.000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru (zahrnující i kapitalizovaný smluvní úrok) ve výši 3.179 Kč Celkem se tak žalovaný zavázal původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 10.179 Kč, a to do 29. 1. 2020. Žalovaný dosud neuhradil ničeho. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo původnímu věřiteli právo rovněž na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (žalována za období od 30. 1. 2020 do 2. 3. 2020). Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum], přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne [datum]. 2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil. 3. Žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu podáním doručeným dne 20. 12. 2021 částečně zpět a v tomto rozsahu soud postupoval podle § 96 o. s. ř. a řízení zastavil (výrok I. tohoto rozsudku). Předmětem řízení pak zůstala částka 7.000 Kč s úrokem z prodlení 10 % od 13. 4. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 818,90 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky 217 Kč. 4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalovaný obdržel na bankovní účet finanční prostředky ve výši 7.000 Kč s úrokovou sazbou 36 % ročně. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku s poplatkem 2.971,88 Kč a úrokem 207,12 Kč vrátit do 29. 1. 2020, přičemž dosud nebylo podle obsahu spisu vráceno ničeho. 5. Soud předně posuzoval, zda a jakým způsobem došlo ze strany předchůdce žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když v posuzované věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli). 6. Soud žalobkyni vyzval, aby doplnila tvrzení o skutečnostech týkajících se procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, na což žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby podáním doručeným soudu dne 20. 12. 2021 s tím, že požadovanými doklady nedisponuje. Lze tedy uzavřít, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo soudem považováno za prokázané. 7. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba je ve zbytku předmětu řízení (po jeho částečném zastavení) částečně důvodná. 8. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobci jako věřiteli. Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil. 10. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohlo vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. 11. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.). 12. Na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a přesto spotřebitelský úvěr žalovanému poskytl. 13. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud d