6 C 64/2021-68 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 2. 2. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 12.275 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12.275 Kč od 20. 2. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2.500 Kč a smluvní pokutou 3.480 Kč. Návrh byl odůvodněn tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, a to na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 2.275 Kč. Jistina a poplatek byly splatné dne [datum], žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. V důsledku prodlení žalovanému vznikla povinnost uhradit též úroky z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy odeslány dne 26. 2. 2020, 4. 3. 2020, 11. 3. 2020, 20. 3. 2020, 4. 4. 2020) v celkové výši 2.500 Kč podle čl. 2 smlouvy. Smluvní pokuta byla žalobkyní vyčíslena na částku 3.480 Kč s ohledem § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve výši, která nepřesahuje součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. 2. Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že jistinu je ochoten uhradit v deseti splátkách, úroky z prodlení, poplatky a pokuta však neodpovídají dobrým mravům, kdy se jedná ve své podstatě o lichvu. Dále v průběhu řízení namítal, že z titulu uzavřené smlouvy již uhradil částku celkem 18.525 Kč. 3. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum] a na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta zápůjčka 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku s poplatkem za zapůjčení 2.275 Kč s úrokovou sazbou 0 % ve lhůtě do 1. 9. 2019. Podle výpisu z účtu a zprávy [právnická osoba] byla zapůjčená částka 10.000 Kč zaslána na účet žalovaného dne [datum] (žalovaný poskytnutí zápůjčky ani nijak nezpochybňoval). 4. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 5. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což však žalobkyně nijak nereagovala. V průběhu řízení tedy nebyly tvrzeny (v návrhu žalobkyně uvedla, že pokud by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhuje ho posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení), ani doloženy, žádné skutečnosti k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 7. Na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele podle obsahu spisu nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a úvěr poskytla, aniž by byly na základě procesu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy. 9. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, nákladů na vymáhání apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný v průběhu řízení nic netvrdil). 10. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalovaného, že dosud z titulu smlouvy o zápůjčce uhradil celkem částku 18.525 Kč. Mělo se jednat o zaplacený poplatek 2.275 Kč a 5 x platba 3.250 Kč za prolongaci smlouvy (tyto prolongace a výše plateb byly žalovaným doloženy e-mailovou korespondencí ze dne 30. 8. 2019 a 1. 10. 2019 a dodatky ke smlouvě o„ úvěru“ ze dne [datum], [datum] a [datum]). Žalobkyně uvedenou skutečnost podáním ze dne 23. 11. 2021 potvrdila s tím, že veškeré žalovaným uvedené částky (tj. celkem 18.525 Kč) byly uhrazeny na předmětnou zápůjčku. Není tedy důvod jakkoliv pochybovat o tom, že žalovaný dosud z titulu smlouvy o zápůjčce uhradil částku 18.525 Kč. Vzhledem k neplatnosti smlouvy je potom potřeba žalovaným zaplacenou částku započítat jedině na jistinu zápůjčky (nemohlo totiž dojít k platnému sjednání závazku žalovaného na zaplacení jiných plnění jako poplatku za poskytnutí zápůjčky, smluvní pokuty či poplatků za prodloužení splatnosti). Úhradou částky 15.525 Kč byla jistina zápůjčky 10.000 Kč zcela zaplacena a ke dni rozhodnutí soudu pak žalovaný žalobkyni již žádnou částku nedluží. Proto soud žalobu zamítnul. 11. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nebyly pro ro