13 C 109/2023-54 — Okresní soud v Prostějově

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou Okresnímu soudu v Prostějově dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 26.629 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný dne [datum] uzavřel s právní předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v hotovosti ve výši 20.000 Kč, a žalovaný se zavázal tyto společně příslušenstvím a poplatky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, do doby podání žaloby žalovaný na dluhu uhradil částku 9.630 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Ve věci se konalo dne [datum] jednání, ke kterému se dostavil pouze právní zástupce žalobkyně, žalovaný nikoliv. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) jednal v nepřítomnosti žalovaného. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti: - Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] a zákaznické karty žalovaného, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku ve výši 20.000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný se zavázal uhradit tuto částku včetně poplatku ve výši úroků a poplatků v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.015 Kč. - Z tabulky umoření, že žalovaný do doby podání žaloby na smlouvě uhradil částku 9.630 Kč. - Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], přílohy k této smlouvě a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku, že pohledávka za žalovaným ve výši 42.127,92 Kč byla postoupena na žalobkyni a žalovaný byl o tomto vyrozuměn. - Z upomínky právního zástupce žalobkyně včetně podacího lístku, adresované žalovanému dne [datum], že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky. Po provedeném dokazování má soud za prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč v hotovosti při uzavření smlouvy. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného pouze na základě žalovaným vyplněných údajů v zákaznické kartě. Žalovaný na dluhu uhradil pouze částku 9.630 Kč. Pohledávka byla dne [datum] postoupena na žalobkyni. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná jen částečně. Závazek žalovaného přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku v celkové výši 20.000 Kč. Poté, co soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný jednali o uzavření smlouvy vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitel poskytl žalovanému finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit úvěr. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce splnil tuto svou zákonnou povinnost, nicméně zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr učinit. Žalobkyně totiž v řízení soudu nepředložila žádné důkazy, kterými by řádné ověření úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru prokázala, a to i přes zákonné poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. učiněné na jednání, když pouze tvrzení a nikoliv prokázání, že došlo ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nelze považovat za dostatečný doklad svědčící o splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr. Žalobkyně soudu předložila pouze vyplněnou zákaznickou kartu žalovaného, ve které jsou uvedeny údaje o příjmech a výdajích žalovaného, tyto nicméně nebyly dále žalobkyní ověřovány. Lze tedy shrnout, že věřitel, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudil zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžité prostředky ve výši 20.000 Kč bez předchozího splnění své zákonné povinnosti, dospěl soud k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). S ohledem na skutečnost, že žalovanému byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty prostředky ve výši 20.000 Kč, bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovaného nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. Žalovaný na dluhu do podání žaloby uhradil částku 9.630 Kč. Soud tak na podkladě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) zavázal žalovaného k zaplacení částky 10.370 Kč coby plnění, které žalovaný od předchůdce žalobkyně převzal, ale dosud neposkytl zpět. Jelikož žalovaný prodlévá se splněním peněžitého dluhu, vznikla mu povinnost zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši ode dne prodlení, kterým je (s ohledem na skutečnost, že věc byla soudem posouzena jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení) den [datum], tedy den následující po doručení žaloby žalovanému (§§ 1968, 1970 o. z., ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb.) (výrok I.) S ohledem na argumentaci výše soud ve zbytku žalobkyní požadovaného předmětu řízení a příslušenství žalobu jako nedůvodnou zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 ods