6 C 124/2023-100 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 20. 1. 2023 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 11.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11.000 Kč od 8. 9. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 545,33 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 50 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky 256 Kč a dále zaplacení částky 1.694 Kč. Návrh byl odůvodněn tím, že dne 4. 3. 2022 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 16.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku 16.000 Kč spolu s příslušenstvím do 3. 4. 2022. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, čímž mu vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. na základě smlouvy o postoupení pohledávek došlo k postoupení předmětné pohledávky za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Pohledávka ke dni postoupení sestávala z nesplacené jistiny 11.000 Kč, smluvní pokuty 1.884 Kč, paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 50 Kč za jednotlivou upomínku. Žalobkyně rovněž požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 545,33 Kč za období od 1. dne prodlení po splatnosti závazku, tj. od 4. 4. 2022 do 5. 9. 2022 z dlužné jistiny a zákonný úrok z prodlení 8. 9. 2022. Dále náhradu za účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč Poslední upomínka před podáním žaloby byla ze dne 5. 1. 2023. 2. V průběhu řízení vzala žalobkyně podáním doručeným dne 6. 9. 2023 žalobu částečně zpět v částce 1.744 Kč (kapitalizovaný úrok a smluvní pokuta) s tím, že nedisponuje důkazy o posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Soud pak postupoval podle § 96 o. s. ř. a řízení v uvedeném rozsahu zastavil. Předmětem řízení zůstala dlužná jistina 11.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (vč. kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení) a náklady spojené s uplatněním pohledávky (viz výše). 3. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil. 4. Předvolání k ústnímu jednání bylo žalovanému doručeno fikcí do datové schránky. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Žalobkyně se z jednání omluvila. 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 4. 3. 2022 soud zjistil, že žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut spotřebitelský, neúčelový úvěr splatný jednorázově v částce 16.000 Kč s roční úrokovou sazbou 0 %. Na základě smlouvy se žalovaný zavázal vrátit částku celkem 16.000 Kč bez prodloužení ve lhůtě do 30 dnů. Pro případ porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoliv část závazku řádně a včas byla dohodnuta povinnost žalovaného zaplatit smluvní pokutu 0,1 % z jistiny za každý den prodlení. Z výpisu z účtu předchůdce žalobkyně bylo zjištěno, že žalovanému byla částka 16.000 Kč zaslána na účet uvedený ve smlouvě dne 4. 3. 2022. Tato skutečnost (resp. připsání částky) se podává i ze zprávy banky žalovaného. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný dluží na jistině úvěru 11.000 Kč, přičemž žalovaný v průběhu řízení netvrdil, ani neprokázal nic jiného (zejm. zaplacení dalších částek). 6. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne [datum] ve formě částečného zpětvzetí žaloby (viz výše) s tím, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet nedisponuje. Důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného tedy žalobkyně v průběhu řízení nenabídla. Soud potom nemohl vzít za prokázané, že předchůdce žalobkyně potřebné údaje od žalovaného zjišťoval a ověřoval. Již na tomto základě proto soud uzavřel, že předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalovanému poskytl. 9. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy. 10. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty apod. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to,