6 C 65/2023-102 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 14. 12. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 13.800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 13.800 Kč od 22. 5. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným od původního věřitele – [právnická osoba], [IČO], na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum]. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému odesláno společně s předžalobní výzvou k úhradě. Původní věřitel uzavřel s žalovaným elektronicky smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytnul dne [datum] žalovanému bezúročnou zápůjčku ve výši 10.000 Kč, která měla být jednorázově splacena dne 21. 5. 2021 společně s poplatkem za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky. Žalovaný zápůjčku v poskytnuté výši čerpal (částka byla převedena na bankovní účet žalovaného), avšak po uvedeném datu splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Nárok žalobkyně tvoří pohledávka skládající se z nesplacené zápůjčky ve výši 10.000 Kč, z poplatku za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 3.800 Kč, přičemž žalovaný dosud neuhradil na svůj dluh ničeho. Předžalobní výzva byla předána k poštovní přepravě dne 15. 9. 2022. 2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil. 3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Ze smlouvy [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že mezi předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnut zápůjčku v částce 10.000 Kč na účet žalovaného a žalovaný se pak zavázal poskytnutou zápůjčku vrátit s poplatkem 3.800 Kč ve lhůtě do 21. 5. 2021. 5. Poskytnutí zápůjčky žalovanému bylo doloženo potvrzením o provedené platbě z účtu předchůdce žalobkyně, podle něhož byla platba provedena dne 21. 4. 2021 a částka 10.000 Kč byla převedena na účet žalovaného uvedený v uzavřené smlouvě. 6. Výzvou ze dne 15. 9. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a nákladů právního zastoupení. Společně s výzvou bylo předchůdcem žalobkyně žalovanému rovněž odesláno oznámení o postoupení pohledávky. Podle podacího lístku byly písemnosti odeslány žalovanému dne 15. 9. 2022. 7. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 27. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 9. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. V posuzované věci ovšem žalobkyně v průběhu řízení, a to ani přes výzvu soudu, nedoplnila tvrzení k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, ani k tomu nenavrhla či nepředložila potřebné důkazy. Soud pak v této části nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neprokázala provedení posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem. Podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak byla zápůjčka poskytnuta v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá a uzavřená smlouva je proto neplatná. 11. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaná úvěr v určité době řádně splácela. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil. 12. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. 13. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí b