13 C 316/2023-77 — Okresní soud v Prostějově

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou Okresnímu soudu v Prostějově dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 12.539,02 Kč s příslušenstvím odůvodněním, že žalovaný dne [datum] uzavřel s žalobkyní smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] na základě které žalovaný čerpal od žalobkyně peněžní prostředky v celkové výši 24.075 Kč. Na poskytnutém úvěru žalovaný uhradil celkem částku 14.645 Kč. Ničeho dalšího žalovaný na dluhu neuhradil, tento byl zesplatněn ke dni [datum], o čemž byl žalovaný vyrozuměn zároveň s výzvou uhradit dlužnou částku. Žalovaný však do podání žaloby ničeho dalšího neuhradil, a to ani po předžalobní výzvě ze dne [datum]. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Ve věci se konalo dne [datum] jednání, ke kterému se žalovaný nedostavil a žalobkyně se z něj prostřednictvím svého právního zástupce omluvila podáním ze dne [datum]. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) jednal v nepřítomnosti účastníků řízení. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti: - Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum], z úvěrových podmínek a z rámcové pojistné smlouvy, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 11.000 Kč a žalovaný se zavázal načerpanou částku hradit v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky. - Z výpisu čerpání, splátek a úhrad, že žalovaný na dluhu uhradil částku 14.645 Kč. - Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného pouze na základě jím uvedených údajů v žádosti o úvěr a dále nezkoumala např. splátky ve výši 7.500 Kč jiným společnostem či pravidelné výdaje žalovaného. - Z upomínky právního zástupce žalobkyně včetně dokladu o odeslání, adresované žalovanému dne [datum] a z výzvy ke splacení celé půjčky ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky. Po provedeném dokazování má soud za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 24.075 Kč. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného pouze na základě žalovaným vyplněných údajů v žádosti o úvěr. Žalovaný na dluhu uhradil pouze částku 14.645 Kč. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná jen částečně. Závazek žalovaného přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 24.075 Kč. Poté, co soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný jednali o uzavření smlouvy vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitel poskytl žalovanému finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit úvěr. Žalobkyně tvrdila, že splnila tuto svou zákonnou povinnost, nicméně zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr učinit. Žalobkyně totiž v řízení soudu nepředložila žádné důkazy, kterými by řádné ověření úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru prokázala, když pouze tvrzení, že došlo ke zkoumání úvěruschopnosti prostřednictvím registrů NRKI, BRKI apod. nelze považovat za dostatečný doklad svědčící o splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr. Z listinných důkazů, které žalobkyně soudu předložila navíc vyplývá, že žalovaný měl u jiných společností splátky ve výši 7.500 Kč, přičemž k této skutečnosti žalobkyně nepředložila žádné jiné důkazy, ani tuto skutečnost při uzavírání další smlouvy o úvěru nezhodnotila negativně. Soud byl připraven žalobkyni poučit ve smyslu § 118 odst. 3 o.s.ř., ta se nicméně o tuto možnost připravila svou nepřítomností na jednání. Lze tedy shrnout, že věřitel, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudil zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému peněžité prostředky ve výši 24.075 Kč bez předchozího splnění své zákonné povinnosti, dospěl soud k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). S ohledem na skutečnost, že žalovanému byly žalobkyní poskytnuty prostředky ve výši 24.075 Kč, bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovaného nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. Žalovaný na dluhu do podání žaloby uhradil částku 14.645 Kč. Soud tak na podkladě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) zavázal žalovaného k zaplacení částky 9.430 Kč coby plnění, které žalovaný od předchůdce žalobkyně převzal, ale dosud neposkytl zpět. Jelikož žalovaný prodlévá se splněním peněžitého dluhu, vznikla mu povinnost zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši ode dne prodlení, kterým je (s ohledem na skutečnost, že věc byla soudem posouzena jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení) den [datum], tedy den následující po doručení žaloby žalovanému (§§ 1968, 1970 o. z., ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb.) (výrok I.) S ohledem na argumentaci výše soud ve zbytku žalobkyní požadovaného předmětu řízení a příslušenství žalobu jako nedůvodnou zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2