13 C 73/2024-71 — Okresní soud v Prostějově

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou Okresnímu soudu v Prostějově dne 1. 2. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 41.078,62 Kč s odůvodněním, že žalovaná dne , Anonymizováno, uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , smlouvu o zápůjčce č. , tel. číslo, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 80.000 Kč a žalovaná se zavázala je vrátit společně s příslušenstvím (smluvním úrokem). Žalovaná nicméně svůj dluh nesplácela řádně a včas, uhradila pouze částku 53.400 Kč. Pohledávka byla poté smlouvou o postoupení pohledávek ke dni , Anonymizováno, postoupena na žalobkyni. Žalobkyně dále vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však ničeho neuhradila.Ve věci byl dne , Anonymizováno, vydán elektronický platební rozkaz č.j. , Anonymizováno, , proti kterému podala žalovaná dne 11. 3. 2024 včasný a odůvodněný odpor. Žalovaná uvedla, že byla s právním předchůdcem žalobkyně domluvena na splátkách ve výši 500 Kč a dluh uznává pouze zčásti. Platební rozkaz tak byl zrušen.Ve věci se konalo dne 14. 5. 2024 jednání, kterého se zúčastnil právní zástupce žalobkyně a žalovaná. Žalovaná uvedla, že nesouhlasí s hrazením úroků a úroků z prodlení, když smlouvu uzavírala ve finanční tísni; splátky by nezvládla vyšší než , právnická osoba, Kč měsíčně. Dále uvedla, že od právního předchůdce žalobkyně obdržela asi 70.000 Kč a že dluh uznává pouze ve výši rozdílu mezi půjčenou částkou a splacenou jistinou a požádala o hrazení dluhu ve splátkách.Dále soud provedl dokazování listinnými důkazy, ze kterých zjistil následující skutečnosti:- Ze smlouvy o zápůjčce č. , tel. číslo, ze dne 14. 6. 2015 včetně smluvních podmínek, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, se zavázal poskytnout žalované na její bankovní účet č. , č. účtu, částku 80.000 Kč a žalovaná se zavázala tuto včetně sjednaného příslušenství splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 988 Kč.- Ze zákaznické karty, že právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované na základě jí tvrzených skutečností, a to zejména těmi, že žalovaná se nacházela na Úřadu práce a měla zápůjčky u jiných společností. Dále právní předchůdce žalobkyně tvrdí, že ověřil občanský průkaz žalované, výměr podpory a SIPO.- Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , Anonymizováno, , přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni a žalovaná byla o postoupení vyrozuměna.)- Ze zprávy , právnická osoba, ., že číslo bankovního účtu uvedené ve smlouvě tato banka neeviduje.- Z upomínky právního zástupce žalobkyně včetně podacího lístku, adresované žalované dne 6. 12. 2023, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky.Po provedeném dokazování má soud za prokázáno, že mezi právním předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 80.000 Kč. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalované pouze na základě žalovanou vyplněných údajů v zákaznické kartě. Žalovaná úvěr řádně a včas nehradila, uhradila pouze částku 53.400 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni.Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Poruší-li však věřitel svoji povinnosti a přes výše uvedené spotřebiteli úvěr poskytne i za situace, kdy nedostojí svojí povinnosti s odbornou péčí náležitě zjistit schopnost spotřebitele splácet úvěr, je třeba dospět k závěru o neplatnosti takto uzavřené úvěrové smlouvy k níž soud přihlédne i bez návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná jen částečně. Závazek žalované přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované finanční prostředky ve výši 80.000 Kč. Poté, co soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná jednali o uzavření smlouvy vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitel poskytl žalované finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalované splatit úvěr. Žalobkyně tvrdila, že věřitel splnil tuto svou zákonnou povinnost, nicméně zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr učinit. Žalobkyně totiž v řízení soudu nepředložila žádné důkazy, kterými by řádné ověření úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru prokázala, a to i přes zákonné poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., když pouze poskytnuté údaje o příjmech a výdajích dlužníka (a již nijak neověřované), dále údaje o existenci dalších závazků u jiných věřitelů a existenci bankovního účtu (také nijak neověřované) nelze považovat za dostatečný doklad svědčící o splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr. Lze tedy shrnout, že věřitel, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudil zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžité prostředky ve výši 80.000 Kč bez předchozího splnění své zákonné povinnosti, dospěl soud k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).S ohledem na skutečnost, že žalované byly žalobkyní poskytnuty prostředky ve výši 80.000 Kč, bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovanou nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. Žalovaná na dluhu uhradila částku 53.400 Kč. Soud tak na podkladě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) zavázal žalovanou k zaplacení částky 26.600 Kč coby plnění, které žalovaná od předchůdce žalobkyně převzala, ale dosud neposkytla zpět. Jelikož žalovaná prodlévá se splněním peněžitého dluhu, vznikla jí povinnost zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši ode dne prodlení, kterým je (s ohledem na skutečnost, že věc byla soudem posouzena jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení) den 1. 4. 2024, tedy den následující po doručení žaloby žalované (§§ 1968, 1970 o. z., ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb.). (výrok I.)S ohledem na argum