6 C 110/2023-76 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 20. 3. 2023 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 111.755,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 111.755,74 Kč od 30. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 %. Návrh byl odůvodněn tím, že dne 16. 11. 2018 uzavřel žalovaný se společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, , smlouvu o úvěru na sloučení předchozích úvěrů a půjček, na základě které postupitel poskytl žalovanému bezhotovostní úvěr ve výši 140.000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit související úroky, případné další platby. Strany se dohodly, že žalovaný je povinen splácet pravidelné měsíční splátky ve výši 2.297 Kč počínaje dnem 18. 12. 2018. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svých smluvních závazků a banka tak využila svého oprávnění a požádala o úhradu dlužné částky. Celkový dluh žalovaného z výše uvedené smlouvy tak po částečné úhradě tvoří dlužná jistina 111.755,74 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 111.755,74 Kč za období od 30. 9. 2021 do zaplacení. Dne 20. 4. 2022 uzavřela banka s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek vč. pohledávky za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému dopisem ze dne 14. 6. 2022. Žalovaný ani nereagoval na výzvy žalobkyně k úhradě dluhu či na předžalobní výzvu.2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.3. Předvolání k ústním jednáním žalovaný nepřevzal, přitom předvolání byla doručována na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilky za doručené (vložením do domovní schránky). Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy k jednání nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 11. 2018 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalovaným jako dlužníkem (úvěrovaným klientem) a společností , právnická osoba, ., jako věřitelem (úvěrující bankou). Smluvní strany se dohodly na poskytnutí účelového nezajištěného spotřebitelského úvěru do výše 140.000 Kč s úrokovou sazbou 11,90 % p. a. Žalovaný se pak na základě smlouvy zavázal věřiteli vrátit poskytnutou částku do 19. 10. 2026 v měsíčních v měsíčních splátkách ve výši 2.297 Kč.5. Poskytnutí úvěru žalovanému bylo doloženo výpisem banky z úvěrového účtu, osobního účtu a dále ve formě podkladů pro soudní řízení, kdy k čerpání úvěru došlo dne 16. 11. 2018. Žalovaný tuto skutečnost v průběhu řízení nijak nezpochybňoval. Z těchto dokladů se pak rovněž podává splácení poskytnuté částky žalovaným, kdy za dobu do 31. 5. 2022 žalovaný uhradil celkem částku 93.273,09 Kč (viz č. l. 42 a násl. spisu). Jednalo se o platby řádných splátek či započtené na smluvené poplatky, úroky apod.6. Výzvou ze dne 28. 8. 2021 banka žalovaného vyzvala k úhradě dluhu po splatnosti ve výši 6.852 Kč do 29. 9. 2021. Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2021 pak banka z důvodu neuhrazení pohledávky na úvěrovém účtu rozhodla o splatnosti celé zbývající částky úvěru ve výši 111.990 Kč.7. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 27. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne , datum, .11. Z doložené zprávy , právnická osoba, ., o posouzení úvěruschopnosti klienta pak soud zjistil, že žádost byla poskytnuta přes pobočkovou síť, kdy žalovaný uvedl příjem ve výši 32.550 Kč, což pracovník banky zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet klienta vedený u banky. Banka dále mimo jiné ověřila, že žalovaný nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného a z historie v interní evidenci klientů, že žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace. Žalovaný na žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč a banka stanovila životní výdaje na základě dat sdělených klientem (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 6.453 Kč. Žalovaný dále na žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč a banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že měl v době úvěrové žádosti poskytnutý kontokorentní úvěr v , Anonymizováno, s limitem 10.000 Kč a s orientační splátkou 833 Kč, hypoteční úvěr v , Anonymizováno, se splátkou 4.557 Kč (úvěrový limit 942 503 Kč) a úvěr pro fyzické osoby hotovostní v , Anonymizováno, ve výši 50.000 Kč se splátkou 1.500 Kč (v rámci úvěrové žádosti byl zkonsolidován).12. Uvedené informace žalobkyně doložila výpisem zn osobního účtu žalovaného u , právnická osoba, ., za období od 1. 7. 2018 do 30. 11. 2018, z něhož bylo zjištěno, že žalovaný pobíral mzdu cca 30.000 – 34.000 Kč měsíčně. Dále je mj. vykázána platba výživného pro dvě děti 6. 000 -7.000 Kč měsíčně. Lze dodat, že v uvedené době odchozí platby vždy převyšovaly platby příchozí (pominou-li se poskytnuté úvěry). Jiné doklady i přes poučení soudu u ústního jednání dne 24. 1. 2024 nenabídla.13. Na základě výše uvedených zjištění soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet nelze považovat za dostatečný a průkazný. V daném případě se předchůdce žalobkyně podle obsahu spisu sice poměry žalovaného a jeho schopností úvěr splácet zabýval, avšak nedostatečně. Pokud jde o příjmovou stránku rozpočtu žalovaného, lze vycházet z údajů od žalovaného o příjmech, které byly doloženy výpisem z osobního účtu. Výdajovou stránkou a celkovými osobními a finančními poměry žalovaného se však banka zabývala nedostatečně. Takto lze vytknout, že žalovaný nebyl dotazován na jeho osobní a rodinné poměry, zejm. zda a s kým žije ve společné domácnosti, jakým způsobem uspokojuje své bytové potřeby a jaké jsou náklady spojené s bydlením, či jaké jsou jeho pravidelné osobní náklady a tyto skutečnosti nebyly ani nijak ověřovány. Přitom právě výdajová stránka rozpočtu domácnosti je vždy významná pro zhodnocení celkových poměrů dlužníka. V posuzované věci bylo lze z dostupných dokladů zjistit pouze tolik, že žalovaný měl dvě vyživovací povinnosti, kdy hradil výše uvedené výživné. Dále měla mít banka vlastní údaje o dalším úvěrovém zatížení žalovaného. To vše však dostatečně nevypovídalo o celkových finančních poměrech žalovaného, přičemž nedostatek ostatních údajů (sám žalovaný měl v žádosti uvést výdaje ve výši 0 Kč) banka namísto informací a dokladů vyžádaných od žalovaného nahradila použitím jen statistických údajů o životních nákladech a nákladech na bydlení (které však v konkrétním případě nemusely odpovídat skutečnosti). Nelze přitom přehlédnout, že hospodaření žalovaného před poskytnutím úvěru zjistit