9 C 214/2023-99 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem doručeným soudu dne 1. 8. 2022 se žalobce domáhal zaplacení 11.984 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 798 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.403 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně z částky 11.984 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 10.700 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení a nákladů řízení. Dle žaloby uzavřeli právní předchůdce žalobce, společnost , Anonymizováno, ., a žalovaný dne 30. 7. 2001 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty , hodnota, , na jejímž základě poskytla společnost žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč, který měl být splácen v měsíčních splátkách po 1.000 Kč. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši dle žaloby čerpal, ale nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž dle žaloby porušil své závazky ze smlouvy. Žalobce nabyl pohledávku smlouvou o postoupení , Anonymizováno, uzavřenou , datum, , když s účinností ke dni , datum, došlo ke vkladu části podniku společnosti , Anonymizováno, , označené jako „, Anonymizováno, “ do společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, která následně zanikla vnitrostátní fúzí sloučením se společností , Anonymizováno, , poté dne , datum, byla mezi společností , Anonymizováno, , a žalobcem uzavřena smlouva o postoupení pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný dle žaloby uhradil na pohledávku částku v celkové výši 7.939 Kč. Žalovanou částku dle žaloby tvoří jistina ve výši 10.700 Kč a poplatky ve výši 1.284 Kč. Žalovaný nad výše uvedené nezaplatil ničeho a nereagoval na předžalobní výzvu.2. Soud vydal elektronický platební rozkaz, kterým žalobě zcela vyhověl. Platební rozkaz byl podle ustanovení § 173 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za použití ustanovení § 174a odst. 3 o. s. ř. zrušen.3. Ve věci se dne , datum, konalo ústní jednání, ke kterému se dostavil právní zástupce žalobce. Žalovaný se k jednání bez jakékoliv omluvy nedostavil. Soud rozhodoval na základě obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Takto byl zjištěn následující skutkový stav:4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , Anonymizováno, ., a žalobcem dne , datum, , byla prokázána aktivní legitimace žalobce.5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru bylo zjištěno, že žalovanému byl dne , datum, poskytnut úvěr s výší úvěrového rámce 20.000 Kč, což žalovaný stvrdil svým podpisem.6. Z listiny označené „Platební historie aktivní karty , Anonymizováno, “ bylo zjištěno, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 14.999 Kč a celkem uhradil částku ve výši 7.939 Kč.7. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.8. Podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.9. Podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.10. Podle § 39 zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.11. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).12. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.13. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“14. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C 679/2018 ze dne 5. 3. 2020 „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“15. Žalobce úvěruschopnost žalovaného nezkoumal. Ačkoliv smlouva o půjčce byla uzavřena před přijetím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, je logické, že každý věřitel by měl před poskytnutím půjčky či úvěru řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka, neboť v zájmu věřitele je, aby dlužník byl schopen poskytnutou půjčku/úvěr vrátit.16. Na základě shora zjištěného skutkového stavu ve smyslu výše uvedených hmotněprávních ustanovení, soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v rozsahu odpovídajícím výši bezdůvodného obohacení, které žalovaný přijal jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu. Soud přitom vycházel z žalobcem předložené platební historie, podle které žalovaný čerpal 14.999 Kč a uhradil částku 7.939 Kč. Žalobce předloženými listinami neprokázal, že by jeho právní předchůdce jako věřitel učinil potřebné kroky za účelem zjištění skutečné majetkové situace žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že ze strany právního předchůdce žalobce jako věřitele nedošlo k odbornému posouzení úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného). Smlouvu o půjčce shledal proto soud v důsledku výše uvedeného neplatnou a rozhodl o povinnosti žalovaného vrátit žalobci pouze bezdůvodné obohacení ve výši 7.060 Kč (14.999 Kč – 7.939 Kč). Z důvodu neplatné smlouvy o půjčce žalobci nárok na částku 4.924 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 798 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.403 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11.984 Kč ve výši 4 % ročně od 22. 6. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 10.700 Kč ve výši 22,68 % ročně od 22. 6. 2019 do zaplacení nevznikl a žaloba byla proto ve zbývající části jako nedůvodná zamít