14 C 139/2025-53 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Prostějově dne 19. 3. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 16.000 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce“) uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 16.000 Kč bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet a žalovaný se zavázal tyto vrátit nejpozději do 8. 7. 2024. Žalovaný však na dluhu nehradil řádně a včas. Pohledávka byla následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena na žalobkyni. Žalovaný na dluhu ničeho neuhradil ani po zaslání předžalobní výzvy ze dne 18. 12. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný.3. Ve věci se konalo dne 9. 9. 2025 jednání, ke kterému se žalovaný nedostavil a žalobkyně se z něj prostřednictvím svého právního zástupce omluvila podáním ze dne 2. 9. 2025. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) jednal v nepřítomnosti účastníků řízení. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti:- Ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , , Anonymizováno, pohledávka za žalovaným byla ke dni 6. 12. 2023 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn.- Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, , že se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 16.000 Kč na jeho bankovní účet č. , č. účtu, a žalovaný se zavázal tyto vrátit nejpozději do 8. 7. 2024.- Z výpisu z běžného účtu banky , Anonymizováno, a výpisu z účtu banky , Anonymizováno, , že žalovaný identifikoval svůj bankovní účet zasláním částky 0,01 Kč na bankovní účet právního předchůdce, přičemž ten na bankovní účet žalovaného dne 8. 6. 2024 zaslal peněžní prostředky ve výši 16.000 Kč.- Z předžalobní výzvy ze dne 11. 8. 2024 a výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 18. 12. 2024 včetně podacího lístku, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky.4. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdce uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému bezhotovostně na jeho bankovní účet č. , č. účtu, finanční prostředky ve výši 16.000 Kč a žalovaný se zavázal tyto vrátit do 8. 7. 2024. Žalobkyně před poskytnutím úvěru nijak nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný dluh nehradil řádně a včas. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena na žalobkyni. Žalovaný ani po předžalobní upomínce ze dne 18. 12. 2024 ničeho neuhradil.5. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná jen částečně. Závazek žalovaného přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce poskytl žalovanému částku v celkové výši 16.000 Kč. Poté, co soud zjistil, že právní předchůdce a žalovaný jednali o uzavření smlouvy vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitel poskytl žalovanému finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit úvěr. Žalobkyně soudu ani netvrdila, že by věřitel splnil tuto svou zákonnou povinnost, a zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr učinit. Žalobkyně v řízení soudu nepředložila ani žádné důkazy, kterými by řádné ověření úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru prokázala. Soud byl připraven žalobkyni poučit ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., nicméně ta se o toto poučení připravila svou neúčastí na jednání. Lze tedy shrnout, že věřitel, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudil zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož právní předchůdce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 16.000 Kč bez předchozího splnění své zákonné povinnosti, dospěl soud k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).8. S ohledem na skutečnost, že žalovanému byly právním předchůdcem poskytnuty prostředky ve výši 16.000 Kč, bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovaného nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. Žalovaný na dluhu do podání žaloby ničeho neuhradil. Soud tak na podkladě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) zavázal žalovaného k zaplacení částky 16.000 Kč coby plnění, které žalovaný od právního předchůdce převzal, ale dosud neposkytl zpět. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , spisová značka, soud žalobkyni nepřiznal úroky z prodlení, když žalovaný se nemohl dostat do prodlení s úhradou této částky, z neplatně sjednaného úvěru dříve, než je rozhodnuto tímto rozsudkem. (odst. I. výroku)9. S ohledem na argumentaci výše soud ve zbytku žalobkyní požadovaného příslušenství žalobu jako nedůvodnou zamítl. (odst. II. výroku)10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná (resp. byla jen nepatrně neúspěšná v rozsahu příslušenství), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2.373 Kč. Tyto nák