35 C 291/2021-48 — Okresní soud Praha-východ

Žalobce se domáhal předmětné částky s tím, že jeho společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“), uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 2. 6. 2018, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový limit 35 000 Kč. Žalovaný čerpal celkově částku 15 769 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil jistinu 15 000 Kč, požadoval žalobce uhrazení této jistiny, kapitalizovaného úroku 3 525,32 Kč, úroku z prodlení a nákladů uplatnění pohledávky. Svou aktivní legitimaci odvozoval žalobce od smluv o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2019, na základě které pohledávku nabyl jeho předchůdce společnost [právnická osoba], a ze dne 19. 12. 2019, na základě které ji nabyl sám od svého předchůdce. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že věřitel uzavřel s blíže nezjištěnou osobou elektronickými prostředky na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 2. 6. 2018, na základě které byl druhé smluvní straně poskytnut úvěrový limit 35 000 Kč s úrokem 8,5 % měsíčně (prokázáno smlouvou spolu s informacemi o spotřebitelském úvěru). Na základě smlouvy byly čerpány prostředky v celkové výši 15 769 Kč, a to formou„ výběru“ (prokázáno výpisy z úvěrového účtu). Z provedeného dokazování není možné zjistit, že by předmětné prostředky odešly na účet [bankovní účet], který patří žalovanému (prokázáno sdělením banky), ak tvrdil žalobce, a to ani z formulářů„ loan application info“, které představují toliko sjetinu žalobcova systému (tedy prokazují jen to, že žalobce tuto skutečnost eviduje). Z provedeného dokazování se ani nepodává, že by žalovaný s věřitelem jakkoliv jednal nebo že by od věřitele nabyl jakékoliv prostředky. Žalobce se k jednání nedostavil, takže v tomto směru nemohl být poučen dle § 118a o. s. ř. Žalobce tak neunesl břemeno důkazní dle § 120 o. s. ř. Jen pro úplnost žalobce„ nabyl“ předmětnou pohledávku od svého předchůdce, který ji„ získal“ od věřitele, a to na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2019 a 19. 12. 2019 (prokázáno těmito smlouvami). Z dalších provedených důkazů se nepodařilo zjistit žádné relevantní skutečnosti. Vzhledem k tomu, že věřitel byl subjektem cizího práva a postoupení pohledávky její nabyvatel vstupuje do jeho práv, posoudil soud rozhodné právo, a to s odkazem na ustanovení čl. 3 nařízení Řím I a čl. 10 nařízení Řím II jako právo České republiky. Po právní stránce se žalobce jako nástupce věřitele domáhal s odkazem na čl. 3 nařízení Řím I nároků ze smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., avšak vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by žalovaný byl stranou takového vztahu, nemohl být žalobce v tomto směru úspěšný. Soud se následně zabýval tím, zda nedošlo s odkazem na čl. 10 odst. 3 nařízení Řím II k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 a násl. o. z. Soud uzavřel, že k obohacení na úkor věřitele došlo, ovšem vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, kdo se vůči žalobci bezdůvodně obohatil, nezbylo soudu než předmětnou žalobu vůči žalovanému zcela zamítnout. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.