35 C 341/2021-18 — Okresní soud Praha-východ

Soud se zabýval žalobou z jízdy bez dokladu o zaplacení ze dne 24. 3. 2021. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Žalovaný se přepravoval prostředkem veřejné dopravy, který je provozován žalobcem, a to dne 24. 3. 2021 na lince autobusu [číslo]. Na výzvu kontrolora se neprokázal platnou jízdenkou, jízdné a přirážku k jízdnému nezaplatil. Výše jízdného 24 Kč a přirážky k jízdnému 1 500 Kč jsou soudu známy z jeho úřední činnosti. Soud posuzoval nárok ve smyslu § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), dále ve smyslu § 18a zák. č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě, a ve smyslu § 7 odst. 6 vyhlášky č. 175/2000 Sb. a dospěl k závěru, že žalovaný jako cestující z přepravní smlouvy byl povinen se při jízdě dopravním prostředkem žalobce prokázat platným dokladem a pokud tak neučinil, byl povinen zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému, kterou určí dopravce v přepravním řádu, nejvýše však 1 500 Kč, což žalobce učinil. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil nárok žalobce dobrovolně, musel soud žalobci nárok přiznat, jak uvedeno ve výroku rozsudku, a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce podává vůči žalovanému žaloby za jednotlivé jízdy samostatně, přičemž v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 22 C 297/2021 proti žalovanému vedl spor ohledně jízdy bez řádného dokladu o zaplacení v únoru roku 2021. V daném řízení bylo žalobci vyhověno a přiznána náhrada nákladů řízení. Soud konstatuje, že kdyby se žalobce domáhal uhrazení obou nároků jedinou žalobou, vznikly by náklady řízení ve stejné výši toliko jedenkrát. Soud tak konstatuje, že vznik duplicitních nákladů řízení nemůže s ohledem na rozsah a časovou souvislost považovat za účelně vynaložené náklady řízení, a proto rozhodl, že žalobci žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly.