7 C 391/2021-21 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 24 000 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výrokové části tohoto rozhodnutí z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 12. 2018. Dle tvrzení žalobkyně uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) a žalovaný smlouvu o úvěru, na základě které poskytla tato žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč oproti závazku žalovaného poskytnutou částku spolu s poplatkem ve výši 12 000 Kč právní předchůdkyni vrátit v 60 týdenních splátkách, a to nejpozději do 8. 2. 2020. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na úvěru uhradil toliko částku 3 000 Kč. Dne 15. 1. 2021 byla předmětná pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak požaduje úhradu celé dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč a dlužného poplatku ve výši 9 000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 18,96 % ročně z nesplacené jistiny. Před podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných částek, které žalovaný ani přes tuto předžalobní upomínku neuhradil. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, resp. k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání se nevyjádřili, a soud tak dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) a žalovaný uzavřeli dne 15. 12. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž součásti jsou smluvní podmínky, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou částku spolu s poplatkem představující poplatek za administrativní činnost, za hotovostní inkaso splátek a za úrok pro dobu trvání smlouvy ve výši 12 000 Kč vrátit, a to v 60 týdenních splátkách nejpozději do 8. 2. 2020 (viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 12. 2018 [číslo]). Právní předchůdkyně svůj závazek ze smlouvy, poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč splnila, jak vyplývá ze smlouvy. Žalovaný však svou povinnost ze smlouvy o úvěru hradit sjednané splátky řádně a včas nesplnil. Ze smlouvy má soud za prokázané, že výpůjční úroková sazba je pevně stanovena pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 32,15 % ročně, kdy žalobkyně uvedla, že žádá o úrok v nižší sazbě, než byla mezi stranami smlouvy sjednána, a to 18,96 % ročně. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 soud zjistil, že v příloze uvedené pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně byly postoupeny na žalobkyni, včetně pohledávky za žalovaným. O postoupení pohledávek byl žalovaný informován (z Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 19. 2. 2021). Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných částek, které žalovaný ani přes tuto předžalobní upomínku neuhradil (viz předžalobní upomínka ze dne 13. 5. 2021 včetně podacího lístku). 6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány. 7. Po právní stránce je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou smlouvou o úvěru dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) 8. Podle ustanovení § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 1751 odst. 1 o.z., lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. 10. Podle ustanovení § 1968 o.z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 11. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanovení vláda nařízení; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Podle ustanovení § 1879 o.z., může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 13. Podle ustanovení § 1880 odst. 1 o.z., nabývá postoupením pohledávky postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená. 14. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně co do dlužné jistiny a zákonného úroků. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky, čímž splnila svůj závazek z uzavřené smlouvy, žalovaný však svou povinnost vrátit poskytnuté finanční částky nesplnil, když do 8. 2. 2020 dlužnou částku nesplatil. Žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu dlužné částky ve výši 24 000 Kč skládající se z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč a dlužného poplatku 9 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z dlužné jistiny za období od 16. 1. 2021 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 425 Kč za období od 9. 2. 2020 do 15. 1. 2021. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku 15. Žalobkyně dále požadovala zaplacení smluvního úroku ve výši 18,96 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč za období od 9. 2. 2021 (tj. ode dne následující po dni skončení smlouvy) do 15. 1. 2021 (do dne postoupení pohledávky), který žalobkyně kapitalizovala na částku 2 701,80 Kč a úroku ve výši 18,96 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Soud však v této části shledal žalobu zcela nedůvodnou, neboť smluvní úroky nebyly takto mezi účastníky sjednány. Žalobkyně odkazovala na stranu 1.4 Smlouvy, z tohoto ustanovení dle názoru soudu nárok žalobkyně na smluvní úrok ve výši 18,96 % (ani na žádnou jinou výši úroku) ročně z dlužné jistiny nevyplývá. Ze smlouvy včetně smluvních podmínek je zřejmé, že smluvní úrok byl sjednán pevnou částkou ve výši 3 000 Kč, přičemž takto byl úrok vypočten za použití úrokové sazby 32,15 % ročně. Dle článku 1.3 a 2.6 smluvních podmínek byla smlouva uzavřena na dobu určitou určenou počtem týdnů, tj. na dobu 60 týdnů. V případě nezaplacení dlužné částky řádně a včas však žalobkyni právo na zaplacení„ dalšího„ smluvního úroku z dlužné jistiny půjčky nevzniklo. Jiný výklad není možný, jelikož ve smlouvě samotné je úrok jednoznačně vyjádřen pevnou částkou a„ odvození“ dalšího úroku z čl. 1 4 smluvních podmínek neodpovídá podle soudu tomu, jak by daným ustanovením průměrný spotřebitel porozuměl. Naopak ve vlastní smlouvě o úvěru je výslovně uváděno, že celková dlužná částka, kterou je zákazník na základě této smlouvy povinen zaplatit (jistina + poplatek) činí pevně uvedenou částku 27 000 Kč. Úrok uvedený na straně 1 smlouvy ve výši 32,15 % ročně tak soud chápe jako procentuální vyjádření sjednaného úroku kapitalizovaného na částku 3 000 Kč, nikoli jako ustanovení, které by zakládalo žalovanému povinnost úrok takto platit pro případ neuhrazení dlužné částky. Měla-li by být smluvními podmínkami založena další obdobná povinnost nad rámec textu smlouvy samotného, pak (odhlédneme-li od otázky, v jakých případech je takový postup ve spotřebitelském právu vůbec možný) musí být tato nová povinnost vyjádřena zcela jednoznačně a srozumitelně, což v projednávané věci nepochybně není splněno. Soud proto nárok žalobkyně na zaplacení dalšího smluvního úroku, který žalobkyně požaduje ve výši 18,96 % ročně z dlužné jistiny, zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 658,51 Kč. Tato částka představuje 68,76 % z jejich celkové výše 2 412 Kč, přičemž soud k této výši dospěl vypočtením rozdílu úspěchu žalobkyně a neúspěchu žalobkyně, když žalobkyni, která se domáhala celkem částky 31 514,57 Kč (součet jistiny, poplatku, kapitalizovaného úroku a kapitalizovaného zákonného úroku, zákonného úroku ka