8 C 424/2021-24 — Okresní soud Praha-východ

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 o. s. ř. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a o. s. ř. 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dlužného pojistného z pojistné smlouvy [číslo]. 3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Účastníci spolu uzavřeli dne 23. 4. 2020 smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla žalovaného Škoda Octavia, [registrační značka], v níž se žalovaný zavázal hradit sjednané pojistné ve výši 8 079 Kč ročně, splatné čtvrtletně. Žalovaný pojistné řádně nehradil, a to ani na základě výzvy žalobkyně, v důsledku čehož pojištění zaniklo dne 30. 10. 2020, marným uplynutím 30 denní lhůty poskytnuté žalobkyní k úhradě pojistného. Za dobu trvání pojištění žalovaný dluží částku 2 774 Kč, kterou dosud neuhradil, ačkoliv byl k její úhradě upomínán, naposledy předžalobní upomínkou ze dne 18. 3. 2021, odeslanou žalovanému téhož dne. 4. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla byla uzavřena v souladu se zákonem č. 168/1999 Sb., zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný jako pojistník nezaplatil řádně pojistné za dobu trvání pojistné smlouvy, a proto má pojistitel právo na dlužné pojistné za dobu do zániku pojištění, které nebylo zaplaceno (§ 2758 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 3, § 12 odst. 1 písm. e) a § 13 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v platném znění). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky upomínkou ze dne 7. 9. 2020, přičemž stanovila žalovanému lhůtu k plnění do 30, 10, 2020. Žalovaný dlužnou částku neuhradil a v souladu s § 12 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. tak došlo k zániku pojištění odpovědnosti, přičemž žalovaný zůstal žalobkyni dlužen částku ve výši 2 774 Kč, která představuje dlužné pojistné za období od 23. 7. 2020 do 30. 10. 2020. 5. Jelikož je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu náleží žalobkyni též požadovaný úrok z prodlení za období 23. 7. 2020 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 1970 o. z.), který žalobkyně ke dni 28. 7. 2021 kapitalizovala. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 774 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud přiznal náhradu nákladů řízení dle § 14b a. t., protože se jedná o soudní řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobné věci (viz např. řízení vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 150/2021) a předmětem řízení nebylo peněžité plnění, jehož tarifní hodnota by přesahovala 50 000 Kč. 7. Soud pro úplnost dodává, že si je vědom toho, že žalobkyně je subjektem s větším množstvím pojistných produktů, při kterých dochází k většímu množství variant a postupů, jak žalobkyně uvádí v žalobě. Avšak soudu je i z jeho úřední činnosti známo, že obsahově se fakticky návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu nijak výrazně neliší, přičemž v zásadě ve větší míře se jedná o žaloby se shodným skutkovým základem, kdy pojištěný nehradí smlouvou sjednané pojistné ve stanovené výši a následně nereaguje na upomínky dlužného pojistného ze strany pojistitele. Z tohoto lze dovodit, že dochází u žalobkyně pouze k drobným úpravám žaloby ve vztahu k okolnostem, resp. důvodům neplacení či zániku pojistné smlouvy. Podle názoru soudu pak takový stav odpovídá právě § 14b a. t.. Soud také podotýká, že v případě zmíněných pojistných smluv se jedná o smlouvy nebo podmínky jiného právního důvodu k plnění, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem, a tento typ smluv byl Ústavním soudem v jeho demonstrativním výčtu uveden jako specifikum řízení s možnou aplikací § 14b a. t. (srovnej s I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012). Ostatně k tomuto tématu se Ústavní soud vyjádřil ve svých četných rozhodnutích (např. IV. ÚS 1585/15 ze dne 4. 8. 2015, III. ÚS 1267/15 ze dne 25. 5. 2015), kdy aplikaci § 14b a. t. primárně ponechal právě obecným soudům, přičemž zdůraznil, že při řádném odůvodnění postupu obecným soudem se nemůže jednat o zásah do základních práv účastníka řízení, přičemž neshledal aplikaci tohoto ustanovení za protiústavní.