15 C 32/2022-39 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 182 112,99 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] (dále též„ banka“) uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 200 000 Kč, kterou se zavázal splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 17,9 % ročně a dalšími poplatky dle ceníku. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, proto banka celý úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Dne [datum] postoupila banka svou pohledávku za žalovaným na [právnická osoba] a. s., která ji dále dne [datum] postoupila na žalobkyni, o čemž všem byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný ničeho neuhradil ani po předžalobní výzvě. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutečnosti. 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že banka uzavřela s žalovaným smlouvu, dle které se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 200 000 Kč; žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 17,9 % ročně, celkově měl vrátit částku 384 741 Kč. 5. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu soud zjistil, že žalovaný byl od [datum] zaměstnán jako pracovník ve výrobě s čistým měsíčním příjmem za posledních 12 měsíců ve výši 17 476 Kč, z příjmu mu nebyly strhávány žádné částky na základě výkonu rozhodnutí. 6. Z platební bilance žalovaného (podklady pre súdne konanie) soud zjistil, že banka poskytla žalovanému částku 200 000 Kč a že žalovaný postupně uhradil 102 205,36 Kč. 7. Z výpisů z účtů žalovaného soud zjistil, že v období od 1. 10 – 31. 10. 2018 měl žalovaný počáteční zůstatek 3 601,56 Kč, konečný zůstatek 75,10 Kč, v období od 1. 11. – 30. 11. 2018 měl žalovaný počáteční zůstatek 75,10 Kč, konečný zůstatek 361,78 Kč, v období od 1. 12. – 31. 12. 2018 měl žalovaný počáteční zůstatek 361,78 Kč, konečný zůstatek 24,52 Kč. 8. Z posouzení úvěruschopnosti klienta – informace z CCB soud zjistil, že banka ověřila, že žalovaný neměl v době žádosti o úvěr žádné poskytnuté úvěry. 9. Z poslední výzvy k úhradě dlužné částky ze dne [datum] soud zjistil, že banka vyzvala žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do [datum] s tím, že pokud k úhradě nedojde, stane se celý úvěr splatným. 10. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne [datum] soud zjistil, že banka zesplatnila celý úvěr ke dni [datum]. 11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřenou dne [datum] včetně její přílohy, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně podacích archů, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena nejprve na [právnická osoba] a. s., [IČO], poté na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. 12. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum] spolu s podacím archem soud zjistil, že žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu před podáním žaloby. 13. Na základě zjištění učiněných z předložených listin vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci. Banka poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč, přičemž ohledně schopnosti splácet úvěr sice disponovala potvrzením zaměstnavatele o výši měsíčního příjmu a vyžádala si taktéž 3 výpisy z účtu za období od 1. 10. 2018 do 31. 12. 2018, avšak naprosto ignorovala reálnou výši výdajů žalovaného plynoucích z těchto výpisů a nehledě na tyto výpisy stanovila výši výdajů dle svého interního ekonomického modelu. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala ke splacení dluhu. 14. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), jelikož veškeré rozhodné skutečnosti nastaly za jeho účinnosti. <i>15. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>16. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>17. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, v účinném znění (dále jen„ směrnice“), zajistí členské státy, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.</i> 18. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že banka a žalovaný zamýšleli uzavřít smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. 19. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, neboť poskytovatel úvěru nemůže toliko spoléhat na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám musí tyto údaje prověřit, případně si je nechat od žadatele doložit – a z těchto doložených listin musí vyvodit závěry (nestačí toliko formální vyžádání si listin). Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. 20. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18). 21. Žalobkyni tak náleží z titulu bezdůvodného obohacení (finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty na základě neplatné smlouvy podle § 2991 o. z.) pouze nesplacená jistina úvěru ve výši 97 794,64 Kč (bez smluvních úroků, pokut a poplatků). Dále žalobkyni náleží úrok z prodlení podle § 1968 a 1970 o. z. ve spojení s § 1958 o. z. ve výši a dle data požadovaného žalobkyní (tj. od 7. 5. 2021), přičemž úrok požadovaný žalobkyní nepřesahuje výši úroku z prodlení stanovenou nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.). 22. Vzhledem k tomu, že účastníci měli obdobný úspěch ve věci, rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).