35 C 10/2022-17 — Okresní soud Praha-východ

Soud se zabýval žalobou z jízdy bez dokladu o zaplacení ze dne 30. 6. 2019, a to ve [anonymizována tři slova] mezi stanicemi [obec] a [obec]. Soud posoudil svoji příslušnost dle článku 4 nařízení Brusel I bis. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Žalovaný se přepravoval prostředkem veřejné dopravy, který je provozován právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], a to dne 30. 6. 2019 na lince [anonymizováno] [číslo] mezi stanicemi [obec] a [obec]. Na výzvu kontrolora se neprokázal platnou jízdenkou, jízdné a přirážku k jízdnému nezaplatil. Výše jízdného činí 14 Kč a přirážky k jízdnému 1 000 Kč. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek mezi společností [právnická osoba] a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] ze dne 15. 12. 2015 tato společnost nabyla předmětnou pohledávku a ta ji na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 2. 2020 postoupila žalobci. Soud posuzoval nárok podle práva České republiky, když původní účastníci vztahu byli osobami tohoto práva, tedy původní vztah se tímto právem řídil a právní řád nemůže být smlouvou o postoupení pohledávek nikterak dotčen, ve smyslu § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), dále ve smyslu § 37 zákona č. 266/1994 Sb. o drahách, a ve smyslu § 7 odst. 6 vyhlášky č. 175/2000 Sb. a dospěl k závěru, že žalovaný jako cestující z přepravní smlouvy byl povinen se při jízdě dopravním prostředkem žalobce prokázat platným dokladem a pokud tak neučinil, byl povinen zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému, kterou určí dopravce v přepravním řádu, nejvýše však 1 500 Kč, což žalobce učinil. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil nárok žalobce dobrovolně, musel soud žalobci nárok přiznat, jak uvedeno ve výroku rozsudku, a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž pohledávka byla postoupena žalobci v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 014 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.