46 C 328/2022 — Okresní soud Praha-východ

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”). Předmětem řízení je zrušení vyživovací povinnosti žalobkyně k žalovanému stanovené rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] s účinností od 1. 5. 2022 z důvodu schopnosti žalovaného se samostatně živit. U nařízeného jednání soudu dne 8. 11. 2022 žalovaný nárok, který je proti němu uplatňován žalobou uznal. S ohledem na uvedené jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 1 a 3 o.s.ř. pro vydání rozsudku pro uznání, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o.s.ř., nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle §153a odst. 2 o.s.ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen„ z.ř.s.”)), b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. § 13 z.ř.s. ve spojení s §§ 367, 371 z.ř.s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). V posuzované věci se jedná o spor z titulu vyživovací povinnosti mezi rodičem a dítětem ve smyslu § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. S ohledem na shora uvedené soud ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1 o.s.ř., jelikož současně byla mezi účastníky již dříve uzavřena dohoda stejného obsahu (srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 1261/15). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobkyně, která byla ve věci plně úspěšná, se práva na náhradu nákladů řízení vzdala.