46 C 368/2022 — Okresní soud Praha-východ

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”). Předmětem řízení je nárok žalobkyně na nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene (služebnosti) specifikované ve výroku I. rozsudku, kterou se žalovaná zavázala uzavřít na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o zřízení věcného břemene (služebnosti) a dohody o umístění stavby č. IV [číslo]; název stavby [obec], [ulice], [anonymizováno] p. [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne 9. 4. 2020. Žalovaná je státním občanem Ruské federace s pobytem na území České republiky, proto se soud zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Soud na daný vztah aplikoval - v souladu s § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém - per analogiam úpravu obsaženou ve Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. (dále jen„ mezinárodní smlouva“), a dospěl k závěru, že podle čl. 18 mezinárodní smlouvy ve spojení s čl. 24 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1512/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je dána jeho pravomoc i příslušnost k rozhodnutí věci a podle čl. 4 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy je právem rozhodným právní řád České republiky. V daném případě se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o.s.ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení § 153a odst. 2 o.s.ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 232/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen„ z.ř.s.“); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z.ř.s. ve spojení s § 367, § 371 z.ř.s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). V daném případě se žalobkyně domáhala splnění povinnosti, k jejímuž splnění se žalovaná zavázala ve smlouvě o smlouvě budoucí uzavřené s žalobkyní ve smyslu § 1785 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), jejímž obsahem byl závazek žalované na výzvu žalobkyně uzavřít smlouvu o zřízení služebnosti v souladu s § 25 odst. 4 energetického zákona a § 1257 o.z. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006 sp. zn. 30 Cdo 641/2005). Soud tak postupem podle § 153a odst. 1, 3 o.s.ř. rozhodl rozsudkem pro uznání, jelikož se žalovaná nevyjádřila na výzvu soudu podle § 114b o.s.ř. doručenou jí do vlastníc rukou, čímž nastala fikce nároku uplatněného žalobou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 2 600 Kč Tyto náklady představují zaplacení soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a náklady nezastoupeného účastníka podle § 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za 2 úkony po 300 Kč (předžalobní výzva a návrh ve věci samé), tj. ve výši 600 Kč. Povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.).