9 C 79/2022 — Okresní soud Praha-východ

1. Toto rozhodnutí obsahuje zkrácené odůvodnění podle ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 7 249 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná byla u žalobkyně zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 5. 2016, uzavřené na dobu určitou do 31. 5. 2017, se zkušební dobou 3 měsíce, a působila na pozici pracovník přepážky. Den nástupu do práce byl sjednán na 1. 6. 2016. Na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 4. 2017 byl pracovní poměr žalované změněn na dobu neurčitou. Žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 1. 10. 2017 dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování. Pracovní poměr žalované byl skončen okamžitým zrušením pracovního poměru ve zkušební době ze strany žalobkyně ze dne 5. 2. 2021, a to ke dni 18. 2. 2021. Žalobkyni vznikla za žalovanou pohledávka ve výši 7 249 Kč za zdravotní pojištění po dobu neomluvené absence za období od 2. 11. 2020 do 18. 2. 2021, které byla žalobkyně povinna za žalovanou odvést. Žalovaná přes výzvu dlužnou částku neuhradila, přestože byla k zaplacení opakovaně vyzývána. Podle § 3 odst. 10 zákona č. 592/1992 Sb. je zaměstnanec povinen doplatit zdravotní pojišťovně prostřednictvím svého zaměstnavatele do výše 13,5% vyměřovacího základu, přičemž dle § 3 odst. 6 téhož zákona je minimálním vyměřovacím základem minimální mzda, která pro rok 2020 činila částku 14 600 Kč a pro rok 2021 částku 15 200 Kč, přičemž v souladu s § 2 téhož zákona činí pojistné 13,5% z vyměřovacího základu a zaokrouhluje se na celé koruny nahoru. Za měsíc listopad 2020 byla tedy žalobkyně povinna odvést za žalovanou zdravotní pojišťovně částku 1 906 Kč (za 29 dní v měsíci), za měsíc prosinec 2020 částku 1 971 Kč, za měsíc leden 2021 částku 2 052 Kč a za měsíc únor 2021 částku 1 320 Kč, tedy celkem žalovanou částku. Žalobkyně za žalovanou tuto částku odvedla, avšak poté žalovaná žalobkyni ani přes opakované výzvy dlužnou částku neuhradila. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila již v samotném návrhu, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli jí předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř. 5. Z předložených listinných důkazů (pracovní smlouva ze dne 30. 5. 2016, dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 4. 2017, dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování ze dne 1. 10. 2017, dohoda o srážkách ze mzdy ze dne 30. 5. 2016, projednání okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5. 2. 2021, okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 2. 2021 vč. dodejky, printscreen z programu SAP – přehled nepřítomnosti, výplatní páska za listopad 2020, prosinec 2020, leden 2021 a únor 2021, výzva k úhradě pohledávky ze dne 12. 3. 2021, upomínka ze dne 9. 6. 2021, předžalobní výzva ze dne 23. 11. 2021 vč. dodejky, a předžalobní výzva ze dne 10. 1. 2022 vč. dodejky) učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Z pracovní smlouvy ze dne 30. 5. 2016 bylo zjištěno, že žalované vznikl dne 1. 6. 2016 pracovní poměr u žalobkyně na pozici pracovník přepážky, přičemž tento byl sjednán na dobu určitou do 31. 5. 2017 se zkušební dobou 3 měsíce. Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 4. 2017 byl pracovní poměr žalované u žalobkyně změněn na dobu neurčitou. Dne 1. 10. 2017 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o odpovědnosti a dne 30. 5. 2016 dohoda o srážkách ze mzdy. Pracovní poměr žalované u žalobkyně skončil okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 5. 2. 2021, přičemž zásilka (obsahující okamžité zrušení pracovního poměru) byla žalované uložena dne 9. 2. 2021 a tuto si žalovaná převzala dne 18. 2. 2021. Okamžité zrušení pracovního poměru se žalovanou bylo odborovou organizací žalobkyně projednáno dne 5. 2. 2021. Žalovaná neomluvila svou absenci v zaměstnání v době od 2. 11. 2020 do 18. 2. 2021 (tj. do dne skončení pracovního poměru). Za měsíc listopad 2020 byla žalobkyně povinna za žalovanou odvést zdravotní pojištění ve výši 1 906 Kč, za měsíc prosinec 2020 ve výši 1 971 Kč, za měsíc leden 2021 ve výši 2 052 Kč a za měsíc únor 2021 částku 1 320 Kč, tedy celkem 7 249 Kč. Žalovaná byla k zaplacení pohledávky ve výši 7 249 Kč opakovaně vyzývána, naposledy předžalobní výzvou ze dne 10. 1. 2022. 6. Dle ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále je „zákoník práce“), pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. 7. Dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné pojištění, v platném znění (dále jen„ zákon o pojistném“), výše pojistného činí 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období, přičemž dle odst. 2 věty druhé se pojistné zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru. 8. Dle ustanovení § 3 odst. 10 zákona o pojistném pokud je vyměřovací základ zaměstnance nižší než minimální vyměřovací základ, je zaměstnanec povinen doplatit zdravotní pojišťovně prostřednictvím svého zaměstnavatele pojistné ve výši 13,5 % z rozdílu těchto základů. 9. Dle § 3 odst. 6 zákona o pojistném je minimálním vyměřovacím základem minimální mzda. 10. Dle § 4 písm. a) ve spojení s § 5 písm. a) zákona o pojistném je plátcem pojistného pojištěnec, pokud je zaměstnanec. 11. Dle § 6 zákona o pojistném povinnost zaměstnavatele platit část pojistného za své zaměstnance vzniká dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání (§ 2 odst. 3) a zaniká dnem skončení zaměstnání, s výjimkami stanovenými v § 6. 12. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2020, činila minimální mzda částku 14 600 Kč za měsíc. 13. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2021, činila minimální mzda částku 15 200 Kč za měsíc. 14. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná byla v pracovním poměru u žalobkyně od 1. 6. 2016 do 18. 2. 2021, přičemž v době od 2. 11. 2020 do 18. 2. 2021 se do zaměstnání nedostavila a svoji absenci v zaměstnání nikterak neomluvila, v důsledku čehož došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně za dané období neomluvené absence žalované za žalovanou odvedla pojistné na veřejné pojištění v souladu se zákonem o pojistném, a tedy žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila a je povinna příslušnou částku žalobkyni vrátit. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť žalovaná je v prodlení s peněžitým plněním (dle ustanovení § 4 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 1970 o. z.), a to ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. 16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy ve věci plně úspěšné žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z paušální náhrady nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč každý ze dvou úkonů, a to za předžalobní výzvu a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (dle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). 17. Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).