46 C 458/2022 — Okresní soud Praha-východ

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.“). Předmětem řízení je určení neexistence zástavního práva zřízeného k nemovitým věcem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku ve prospěch 1. žalované, pro dluhy ve výši 3 000 000 Kč a jejich příslušenství a dluhy existující, budoucí a podmíněné do výše 3 000 000 Kč, které vznikly nebo budou vznikat nejpozději do [datum] dle čl. I. písm. b), c) a d) smlouvy [číslo] o zřízení zástavního práva uzavřené dne [datum] původně mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], a žalobce, 2. žalovaným, 3. žalovanou a 4. žalovaným z důvodu jeho zániku v důsledku splnění zástavním právem zajištěného dluhu. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] soud žalované v souladu s § 114b o.s.ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřili ve věci samé k žalobě, která jim byla doručena spolu s usnesením. Zároveň soud žalované poučil o následcích nesplnění této výzvy. Usnesení bylo 1. žalované doručeno dne [datum], 2. žalovanému a 3. žalované dne [datum] a 4. žalovanému dne [datum]. Ve stanovené lhůtě se vyjádřili pouze 2. žalovaný a 3. žalovaná tak, že se ztotožňují s žalobou a navrhli, aby jí soud v plném rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že se 1. žalovaná a 4. žalovaný nevyjádřili ve smyslu § 114b o.s.ř. ve stanovené 30denní lhůtě ode dne doručení usnesení, která 1. žalované marně uběhla dnem [datum] a 4. žalovanému dnem [datum], jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o.s.ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaní nárok uplatněný žalobou uznávají a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o.s.ř., nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o.s.ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen„ z.ř.s.“)), b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. § 13 z.ř.s. ve spojení s §§ 367, 371 z.ř.s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). V posuzované věci se jedná o spor z titulu zástavního práva zřízeného zástavní smlouvou ve smyslu § 1312 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou absolutní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír (srov. s § 1379 o.z.). S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o.s.ř. za to, že žalovaní uznali nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1 o.s.ř. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud podle § 153a odst. 4 o.s.ř. nenařizoval jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 342 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a.t. včetně tří náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 a.t. a podle § 14a odst. 1 a.t. ve spojení s § 137 odst. 3 o.s.ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 200 Kč ve výši 2 142 Kč, neboť zástupce žalobce doložil, že je jejím plátcem. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Náhrada nákladů řízení však byla žalobci přiznána pouze ve vztahu k 1. žalované jako zástavnímu věřiteli, v jehož prospěch bylo zástavní právo zřízeno a zapsáno do katastru nemovitostí, a který měl jako jediný ze všech účastníků ve smyslu § 1379 odst. 1 o.z. bez zbytečného odkladu po zániku zástavního práva zažádat o jeho výmaz z katastru nemovitostí, případně žalobci a zbylým žalovaným jako zástavním dlužníkům poskytnout pro tyto účely součinnost, avšak tak neučinil. S ohledem na skutečnost, že 2. žalovaný, 3. žalovaná ani 4. žalovaný jako zástavní dlužníci spolu s žalobce nepodali žalobu, avšak k ní byli stejně jako žalobce aktivně legitimováni (srov. s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. 21 Cdo 4625/2018), rozhodl soud ve vztahu k 4. žalovanému podle § 150 o.s.ř. tak, že žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť důvod hodný zřetele shledal právě v rozložení věcné legitimace v řízení o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a ve vztahu k 2. žalovanému a 3. žalované pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ti s žalobním návrhem vyjádřili souhlas a žalobce se práva na náhradu nákladů k nim výslovně vzdal.