35 C 341/2024-20 — Okresní soud Praha-východ

Žalobce se předmětné částky domáhal s tím, že dne 8. 11. 2023 uzavřel předchůdce žalobce společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, p.l.c. (dále jen „věřitel“ nebo „předchůdce žalobce“) s žalovaným smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, na jehož základě žalovaný čerpal částku 59 913,76 Kč. Žalovaný měl splatit dluh ke dni 8. 3. 2024. Žalovaný dluh přes výzvu neuhradil. Žalobce předmětnou pohledávku nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud nařídil jednání, ke kterému se účastníci nedostavili, takže nemohli být poučování dle § 118a o. s. ř. Soud tak vyšel toliko z navržených listinných důkazů, které žalobce předložil, případně navrhl vyžádat.Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že dne 27. 1. 2020 uzavřel žalobce se svým předchůdcem pokračující smlouvu o postoupení pohledávek a následně dne 18. 11. 2021 dodatek k této smlouvě. Žalobce předložil seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek, když předmětem postoupení byla i žalované pohledávka, což bylo žalovanému oznámeno (prokázáno z oznámení o postoupení pohledávek).Věřitel s žalovaným uzavřeli dne 8. 11. 2023 úvěrovou smlouvou, a to aniž by jakkoliv zkoumal schopnost žalovaného dluh splnit (k této skutečnosti žalobce nepředložil jediného důkazu), ve které se zavázal poskytnout žalovanému částku 40 000 Kč a ten se ji zavázal vrátit spolu s úrokem 146,949 % ročně z nesplaceného úvěru (prokázáno předmětnou smlouvou, úvěrovými podmínkami a standardními informacemi ke spotřebitelskému úvěru). Dle záznamů věřitele ten měl uvedenou částku vyplatit dne 8. 11. 2023, což prokazoval bilancí a blíže neurčitým dokumentem označeným „EXTERNAL_PAYOUT“. Soud konstatuje, že tyto důkazy nepovažoval za dostatečně věrohodné. Žalobce tvrdil, že dne 8. 11. 2023 byla částka pod variabilním symbolem 4390269 zaslána na účet žalovaného. Soud učinil dotaz na banku žalovaného, a ta negovala uvedenou platbu. Soud tak uzavřel, že věřitel žalovanému žádné prostředky neposkytl. Soud s ohledem na svůj právní názor další důkazy neprováděl a z dalších důkazů nezjistil žádné relevantní informace.Po právní stránce soud uzavřel, že strany uzavřely smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. v limitech daných zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“). Soud se ve smyslu § 84 - 89 zákona zabýval tím, zda předchůdce žalobce zkoumal schopnost žalovaného dluh splnit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost takové smlouvy, a to neplatnost absolutní, když takovýto postup věřitele je v rozporu se zákonem a zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dle § 588 o. z. (vizte rozsudek ESD ve věci C679/18 v řízení OPR-Finance s.r.o. proti GK, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 201/2018).S ohledem na skutečnost, že předchůdce žalobce nezkoumal schopnost žalovaného dluh splnit, je předmětná smlouva neplatná. Vzhledem k tomu, že žalovanému ani nebyly poskytnuty prostředky, nemohl soud žalobci přiznat ani prostředky z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.