41 C 74/2021-96 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] k Okresnímu soudu v Jičíně a postoupenou zdejšímu soudu usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 5. 2021, č. j. 3 C 77/2021-64, domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] kterou žalovaná uzavřela dne [datum] se společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“). 2. V reakci na písemnou výzvu soudu k doplnění žaloby o důkazy, jimiž by bylo prokázáno, že před uzavřením smlouvy byla řádně posouzena úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně se dotazovala žalované na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které pak ověřovala oproti dokladům získaným od žalované (z výměru důchodu), což bylo zaznamenáno do karty zákazníka. To, že byla posuzována její úvěruschopnost, žalovaná stvrdila svým podpisem na smlouvě. Právní předchůdkyně žalobkyně též ověřila z insolvenčního rejstříku, že proti žalované nebylo vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom neměla důvod pochybnost o správnosti a pravdivosti údajů, které žalovaná uvedla v kartě zákazníka. Kopiemi dokladů od žalované žalobkyně nedisponuje, neboť žadatelé o půjčku je pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy. O dostatečnosti takového postupu dle žalobkyně svědčí závěr uvedený v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97. 3. Stanovisko žalované k podané žalobě se soudu nepodařilo zjistit, neboť žalovaná není kontaktní. 4. Soud při jednání provedl dokazování, na základě něhož dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku [částka] v hotovosti při podpisu smlouvy. Tuto částku společně s poplatky a úroky v souhrnné výši [částka] se žalovaná zavázala vrátit v 43 hotovostních týdenních splátkách po [částka] s tím, že roční procentní sazba nákladů měla činit 91,66 %. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná současně podepsaly dokument s názvem karta zákazníka, ve kterém je uvedeno, že žalovaná pobírala starobní důchod ve výši [částka] měsíčně a její měsíční výdaje na nájem činily [částka], výdaje domácnosti [částka] a výdaje na telefon [částka], tj. její celkové měsíční výdaje měly činit [částka], přičemž k ověření finanční situace žalované měl být právní předchůdkyni žalobkyně předložen výměr státní podpory. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] pak právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou z titulu smlouvy o půjčce či z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti s uzavřením, plněním či porušením této smlouvy na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum], jímž byla žalovaná vyzvána k úhradě částky [částka] ve lhůtě 10 dnů po obdržení dopisu, přičemž tento dopis byl žalované odeslán dne [datum]. K úhradě částky ve výši přesahující 8,5 tisíc Kč pak byla žalovaná vyzvána též předžalobní výzvou ze dne [datum]. 5. Soud věc s ohledem na datum uzavření smlouvy a datum poskytnutí částky ve výši [částka] (tj. [datum]) posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 6. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. Podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 9 nesplnil. 8. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a shora citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní je pouze částečně důvodný. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně přenechala žalované částku [částka] v hotovosti. Smlouva, na základě které se tak stalo, byla smlouvou o spotřebitelském úvěru, pročež měla právní předchůdkyně žalobkyně povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Žalobkyně však v řízení neprokázala, že její právní předchůdkyně tuto povinnost splnila, neboť ani na výzvu soudu dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nedoložila listiny, ze kterých by plynulo, že údaje uvedené v kartě zákazníka odpovídaly skutečnosti, a že tedy žalovaná měla k dispozici dostatek volných zdrojů ke splácení spotřebitelského úvěru. Ze samotné karty zákazníka lze vyvodit pouze to, že úvěruschopnost žalované prověřována byla, nelze však dospět k závěru, že se tak stalo s odbornou péčí, když není zřejmé, co přesně bylo obsahem listin předložených žalovanou (tj. výměr státní podpory), z jakého data tyto listiny (či listina) byly a zda byl jejich obsah věrohodný. Soud přitom v tomto ohledu nemohl souhlasit s právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97, podle něhož postačuje, má-li věřitel listiny od dlužníka k dispozici v den podpisu smlouvy. S ohledem na právní domněnku dle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nezbytné, aby věřitel řádné ověření úvěruschopnosti dlužníka skutečně prokázal, k čemuž zákaznická karta ze shora uvedených důvodů nepostačuje. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele zákon o spotřebitelském úvěru sankcionuje absolutní neplatností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2020, č. j. 4 ICm 3155/2019-49, a mnohé další). Soud nadto považoval za zcela nedostatečné to, že právní předchůdkyně žalobkyně nevyžadovala od žalované žádný dokument k ověření její výdajové stránky, jejíž tvrzená výše [částka], se jeví jako nevěrohodná. 11. Protože smlouva ze dne [datum] je absolutně neplatná, nebyl zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaná mohla ponechat poskytnutou finanční částku. Žalovaná se tedy na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatila o [částka] (§ 2991 o. z.). Dle v řízení nezpochybněného tvrzení žalovaná dosud vrátila z poskytnuté částky pouze [částka]. Soud proto žalované uložil povinnost vrátit žalobkyni, na níž byla pohledávka platně postoupena, zbývající částku ve výši [částka], a to společně se zákonným úrokem z prodlení (§ 1970 o. z.). Při určení splatnosti dluhu soud vycházel z toho, že žalovaná byla prokazatelně vyzvána k zaplacení dluhu (resp. částky vyšší) výzvou ze dne [datum], odeslanou dne [datum] a dle zákonné domněnky dojití (§ 573 o. z.) doručenou dne [datum]. Vzhledem k tomu, že lhůta k plnění byla ve výzvě stanovena jako desetidenní, nastala splatnost dne [datum]. Soud proto žalobkyni přiznal nárok na úrok z prodlení v žalobkyní požadované výši z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Třídenní lhůtu k plnění soud v I. výroku tohoto rozsudku stanovil v souladu s § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. 12. Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl, čemuž odpovídá II. výrok tohoto rozsudku. 13. O náhradě nákladů řízení soud ve III. výroku rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější v této věci byla žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly.