18 C 47/2017-783 — Okresní soud Praha-západ

1. Dne , datum, bylo žalobkyním doručeno rozhodnutí , právnická osoba, (dále jen „SPÚ“) ze dne , datum, , č. j. SPU , č. účtu, , (dále jen „Rozhodnutí“) kterým byly zamítnuty žádosti žalobkyň ze dne , datum, a , datum, na vydání částí původních pozemků dle PK parc. č. , Anonymizováno, /1, , Anonymizováno, (dále jen „, Anonymizováno, “) a dále pozemky dle PK parc. č. , Anonymizováno, /1 (dále jen „, Anonymizováno, , Anonymizováno, 1“), , Anonymizováno, (dále jen „, Anonymizováno, “), , Anonymizováno, a , Anonymizováno, /1 (dále jen „, Anonymizováno, /1“), u všech tak, jak jsou identifikovány na současný stav dle KN. Pozemky , Anonymizováno, /1 a , Anonymizováno, byly převedeny na stát na základě smlouvy z 18. a , datum, (dále jen „Smlouva z února 1949“) a pozemky , Anonymizováno, , , Anonymizováno, /1 a , Anonymizováno, /3 na základě smlouvy z 12. a , datum, (dále jen „Smlouva z prosince 1949“). Žalobkyně napadají Rozhodnutí a v rozsahu po částečném zastavení řízení, o kterém bylo rozhodnuto usnesením zdejšího soud ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , a změně žaloby připuštěné usnesením zdejšího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , navrhují, aby soud Rozhodnutí po provedeném řízení nahradil rozsudkem, kterým rozhodne o tom, že žalobkyně jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, (dále jen „ZoP“) jsou ½ spoluvlastníky pozemků dle KN parc. č. , Anonymizováno, /2, , Anonymizováno, 22, , Anonymizováno, /21 a , Anonymizováno, /8. Žalobkyně jsou totiž oprávněnými osobami podle ZoP k bývalému zemědělskému majetku svých právních předchůdců manželů , jméno FO, , rolníků v , adresa, . Žalobkyně v žalobě sporovaly předně způsob rozhodnutí, kdy SPÚ namísto o existujících pozemcích podle KN rozhodoval o původních již neexistujících pozemcích podle PK, čímž vydal neurčitý správní akt. Dále žalobkyně namítaly, že SPÚ neoprávněně zamítl jejich žádost ohledně pozemků , Anonymizováno, a , Anonymizováno, /1 pro překážku věci rozhodnuté, neboť v předchozích rozhodnutích se jednalo pouze o části těchto pozemků, a že účastníkem řízení mělo být také , právnická osoba, .Dále žalobkyně sporovaly polemiku obsaženou v Rozhodnutí ohledně té skutečnosti, že listina ze dne , datum, , kterou byl obecně uplatněn zbytkový restituční nárok žalobkyň, nebyla tehdejšímu pozemkovému úřadu doručena včas. Otázka včasnosti přitom již byla podle žalobkyň několikrát posuzovaná v rámci jiných restitučních věcí, a to jak zdejším soudem, tak i soudem odvolacím a soudem ve správním soudnictví. Doposud soudy vždy došly k závěru, že žádost ze dne , datum, je nutno posuzovat jako včasnou, a to i v případě, kdy na ni není uvedeno podací razítko podatelny Okresního úřadu , adresa, -západ. V tomto řízení bylo prokázáno, že žádost byla bezprostředně po jejím vyhotovení doručena pozemkovému úřadu, a to jednak osobně žalobkyní a), která tuto skutečnost při svém výslechu potvrdila, a dále doručen poštou. To koresponduje i s tím, že v předmětném správním spisu byly založeny 2 originály této žádosti. Jeden s rukou připsanou spisovou značkou a jeden bez ní. Dále nutno poukázat na to, že pozemkový úřad až do roku 2018 jednotlivé žádosti žalobkyň nezamítal z důvodu opožděnosti uplatnění restitučního nároku, ale z důvodu nenaplnění restitučního titulu. Nakonec i rozhodnutí napadené v tomto řízení se otázce včasnosti doručení věnuje pouze okrajově. Svou strategii pozemkový úřad změnil dle svých slov až poté, když se mu podařilo dohledat podací knihu Okresního úřadu , adresa, -západ, v níž nenašel žádný záznam o podání žádosti z , datum, . Nic přitom nebránilo tomu, aby byla podací kniha dohledána dříve, neboť pozemkový úřad o její existenci musel vědět, jakož i musel vědět to, kde se nachází. Dále bylo prokázáno, že ještě v roce 2000, ne všechna podání byla opatřena podacím razítkem podatelny Okresního úřadu , adresa, -západ a nebyla zaznamenána v podací knize. Např. se jedná o předložená lustrační osvědčení. Je tedy zřejmé, že samotná podací kniha, nemá v této otázce žádnou vypovídací hodnotu. Žalobkyně tedy nevidí důvod, proč by se soud měl odchýlit od již dříve a opakovaně judikovaného závěru, že o včasném doručení restituční žádosti svědčí zejména její přítomnost ve správní spise a s ohledem na stav správního spisu nelze přičítat k tíži žalobkyň skutečnost, že z tohoto spisu nelze jednoznačně vyvodit, kdy byla listina založena.K argumentaci SPÚ spočívající v tom, že předmětné pozemky nebyly na stát převedeny v rozhodném období, žalobkyně uvedly, že ke konečnému převodu došlo na základě smluv z roku 1949, tj. po rozhodném období ohraničeném dnem , datum, . Žalobkyně nepopírají, že proces výkupu pozemků v souvislosti s výstavbou vodní nádrže , adresa, byl zahájen již před rozhodným obdobím. Postavení manželů , jméno FO, ale bylo v té době naprosto jiné. Smlouvy z února a prosince 1949 nebyly žádným formálním dokončením procesu započatého již dříve, ale zcela samostatnými smlouvami, což je zřejmé i z toho, že jejich předmětem je podstatně více půdy, než o čemž bylo jednáno v roce 1947. Například v případě pozemku , Anonymizováno, /1 dokonce 5krát více, než co bylo v roce 1947 zamýšleno a než bylo pro stavbu vodní nádrže nezbytně třeba. Rozsáhlou část pozemků převzal stát proto, aby zajistil náhradní pozemky pro tzv. víkendisty, nebo aby je mohl použít ke směně. Zároveň s ohledem na tehdy platný intabulační princip, nemohlo dojít k převodu pozemků dříve, tedy již smlouvou z roku 1947. Tato dřívější smlouva nemůže být ani posuzována jako smlouva o smlouvě budoucí, když její předmět není jasně vymezen.Ohledně tísně žalobkyně uvedly, že v souvislosti s rozsahem převáděné půdy a účelem tohoto převodu, je zcela zřejmé, že tyto smlouvy jasně vykazovaly znaky státní politiky zacílené proti velkým vlastníkům půdy tzv. kulakům, kterými manželé , jméno FO, podle tehdejší legislativy byly. Stát přitom již krátce po převratu činil legislativní kroky, které měly za cíl zbavit tyto vlastníky jejich půdy a v rámci kolektivizace zemědělství zamezit v samostatném hospodaření. V daném případě pak stát využil výstavby vodního díla , adresa, k tomu, aby vlastnictví půdy manželů , jméno FO, v co největší míře omezil, až nakonec přišli o skoro veškeré své půdní vlastnictví. V době podpisu smluv z roku 1947 jednali manželé , jméno FO, při vědomí toho, že za odstoupenou půdu si pořídí pozemky náhradní, nic takového již ale v únoru 1948 nebylo možné a manželé , jméno FO, věděli, že o svou zemědělskou půdu přijdou. Tedy smlouvy z února a prosince 1949 již uzavírali za zcela jiných politických a právních poměrů. Jejich tíseň pak byla umocněna tím, že stát nedodržel sliby, které manželům , jméno FO, dal v rámci smluvního odstoupení pozemků v roce 1947. Stát sice vyplatil manželům , jméno FO, v roce 1947 určitou cenu, ale již v té době si byl vědom toho, že tato cena není cenou spravedlivou, a že pokud jim bude vyplacena pouze tato částka, byli by manželé , jméno FO, postoupením pozemků těžce poškozeni. Závazně jim proto přislíbil vyplacení subvence ve výši 700 000 Kčs, a to do konce roku 1948. S tímto manželé , jméno FO, počítali, a přestože tuto slíbenou subvenci státu po únoru 1948 urgovali, nebyla jim ještě v roce 1949 vyplacena a lze mít za to, že jim nebyla vyplacena nikdy.Nápadně nevýhodné podmínky lze spatřovat v tom, že smlouvami z února a prosince 1949 bylo státu postoupeno podstatně více výměry pozemků, než bylo původně zamýšleno, a to za cenu, která neodpovídala tehdejším cenovým předpisům. Jak dovodily soudu v předchozím řízeních, je sice pravdou, že ohledně části pozemku 283/1 o výměře 9 000 m2 byla v roce 1947 sjednána předběžná cena 1 Kčs/m², ale nutno vzít v potaz skutečnost, že mezi uzavřením smlouvy v roce 1947 a 1949 uběhly více než 2 roky a následně byl postoupen celý tento pozemek. Všechny pozemky uvedené ve smlouvě z prosince 1949 nebyly oceněny v souladu s odhadem , tituly před jménem, , jméno FO, , podle něhož měly být celé pozemky parc. č. , hodnota, a , Anonymizováno, prodány za 2,50 Kčs, smlouvu z prosince 1949 byla za tuto cenu prodána jen jejich část a zbývající část jen za 1,50 Kčs/m². Pozemek 286 měl být prodán za 1 Kčs/m2, smlouvou z prosince 1949 byla za tuto částku prodána jen jeho část, zbývající část jenom za 0,20 Kčs/m². Stát tak nerespektoval při uzavření smlouvy ani svůj vlastní odhad. V rozhodném období stran způsobu ocenění platilo, že u staveb zahrnutých do pětiletého plánu, což byla i stavba vodního díla , adresa, , měl stát pozemky koupit nebo nedošlo-li k dohodě, tak vyvlastnit za přiměřenou náhradu dle § 1 odst. 1 písm. a), § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 vládního nařízení č. 296/1948 Sb. o opatření ve stavebnictví v pětiletém plánu. Náhrada měla být stanovena se zřetelem na obecnou cenu zemědělské půdy. Prováděcí předpis vládního nařízení byl platný od , datum, . Šlo o vyhlášku Ministerstva techniky č. 208/1990. U ní však byla stanovena účinnost zpětně k , datum, . Tato vyhláška sice byla přijata až v roce 1950, tedy p