13 C 469/2022-22 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 7 746,47 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba], dříve [právnická osoba] (dále jen banka), uzavřela se žalovaným dne 12. 12. 2001 smlouvu o bankovních produktech a službách, jejíž součástí byla i smlouva o vedení běžného účtu pro žalovaného. Následně došlo i ke sjednání poskytování kontokorentního úvěru [anonymizováno] k tomuto běžnému účtu. Žalovaný se ve vztahu k tomuto úvěru zavázal jednak dodržovat podmínky splácení [anonymizováno] a také nepřekročit výši poskytnutého úvěrového limitu. Svým závazkům ale posléze nedostál, neboť povolený úvěrový limit překročil, čímž mu vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu ve výši 7 546,47 Kč. Banka proto poskytování kontokorentního úvěru zrušila a debetní zůstatek převedla dne 28. 1. 2003 na nově otevřený úvěrový účet. Žalovaný však ani poté dluh nevyrovnal, přičemž nadále z uvedeného titulu dlužil částku 7 546,47 Kč na jistině a částku 200 Kč na poplatcích a částku 440,20 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení. Kromě této částky přitom banka po žalovaném požadovala také úrok ve výši sazby pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu, tedy ve výši 30% ročně z dlužné částky a také další zákonný úrok z prodlení za nedodržení termínu splatnosti závazků žalovaného. S účinností ke dni 21. 6. 2019 byla celá pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a proto se nyní žalobkyně, namísto své právní předchůdkyně, domáhá po žalovaném zaplacení celé dlužné částky s příslušenstvím. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z provedených důkazů, zejména ze smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 12. 12. 2001, jakož i z Dispozic k této smlouvě, Všeobecných obchodních podmínek banky a z jejího úrokového lístku soud zjistil, že žalovaný uzavřel s bankou smlouvu, ve které se banka mimo jiné zavázala vést pro žalovaného běžný účet následně s možností kontokorentního úvěru [anonymizováno] za sjednaných podmínek. Žalovaný se zavázal nepřekročit povolený limit tohoto úvěru s tím, že pokud debetní zůstatek překročí povolený limit, měla banka oprávnění převést debetní zůstatek na zvláštní úvěrový účet a požadovat jeho okamžité splacení. Zůstatek na zvláštním úvěrovém účtu se přitom úročil sazbou 30 % ročně. Žalovaný povolený limit [anonymizováno] překročil. Ke dni 28. 1. 2003 byl debetní zůstatek ve výši 7 546,47 Kč převeden na zvláštní účet, žalovaný byl přípisem ze dne 9. 2. 2003 vyzván k neprodlené úhradě aktuální dlužné částky 7 558,87 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2019, ze souboru postupovaných pohledávek, z dohody o úplatě a z potvrzení o zaplacení dále vyplynulo, že dotčená pohledávka za žalovaným byla smluvně postoupena z banky na žalobkyni. Ke dni postoupení odpovídala výše dlužné částky částce 8 168,67 Kč. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, jak je zřejmé z přípisu banky ze dne 3. 7. 2019. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní znovu vyzván k úhradě celé žalované částky včetně příslušenství s tím, že byl výslovně upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou. 5. Podle § 711 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, smlouva o běžném účtu může stanovit, že banka provede do určité částky příkazy k platbám, i když k tomu není dostatek peněžních prostředků na účtu. Nejsou-li práva a povinnosti stran při poskytnutí těchto peněžních prostředků sjednány ve smlouvě o běžném účtu, řídí se úpravou smlouvy o úvěru (§ 497 a násl.). Dle § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. 7. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., v tehdy platném znění, výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. 8. Žaloba je důvodná. 9. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný mezi sebou platně uzavřeli smlouvu o běžném účtu, a dále i ujednání, že banka provede do určité částky příkazy k platbám, i když k tomu není dostatek peněžních prostředků na účtu, tedy o kontokorentu, zde obchodně nazvaném„ Flexikredit“. Šlo tak ve smyslu § 711 obchodního zákoníku o smlouvu o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku. Právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ze smlouvy splnila, když umožnila žalovanému čerpat finanční prostředky až do výše sjednaného úvěrového limitu. Naopak žalovaný svým smluvním povinnostem nedostál, povolený úvěrový limit překročil a dlužnou částku včetně úroků řádně a včas nesplatil. Nadále tak dluží z uvedeného titulu žalovanou částku. A protože v řízení bylo dále prokázáno, že předmětná pohledávka za žalovaným byla platně dle § 1879 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., v platném znění) postoupena na žalobkyni, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit celou žalovanou částku právě žalobkyni. A protože dle § 1880 občanského zákoníku dále platí, že s postoupenou pohledávkou nabývá postupník (zde žalobkyně) také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně zajištění, vyhověl soud žalobě i v části týkající se příslušenství, když současně ověřil, že na žádané smluvní úroky má žalobkyně nárok vyplývající přímo ze smlouvy o úvěru ([anonymizováno]) a na úroky z prodlení pak její nárok plyne z § 369 obchodního zákoníku. Výše požadovaných úroků z prodlení přitom nepřekračuje maximální výši stanovenou příslušnými právními předpisy, zejména citovaným nařízením vlády č. 142/1994 Sb. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 746,47 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Pro úplnost k tomu soud dodává, že bylo namístě ve věci aplikovat ustanovení § 14b a. t., neboť návrh na zahájení řízení v této věci soud považuje za tzv. formulářovou žalobu, tedy návrh, jaký žalobkyně opakovaně u soudu podává ve věcech skutkově a právně obdobných, což je soudu známo z úřední činnosti. Dále byly naplněny i ostatní podmínky stanovené v § 14b a. t., tedy že žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení a že ve věci jde o peněžitý spor nepřekračující částku 50 000 Kč.