10 C 341/2023-31 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s odůvodněním, že poskytla žalovanému dne 9. 2. 2023 ambulantní zdravotní péči na své stomatologické klinice. Žalovaný však za samopláteckou péči neuhradil vyúčtovanou částku 33 300 Kč dle daňového dokladu č. 1145 ze dne 9. 2. 2023 s datem splatnosti téhož dne. Dluh nevyrovnal ani po zaslání předžalobní výzvy. Proto se žalobkyně kromě zaplacení žalované částky domáhala i úhrady zákonných úroků z prodlení jdoucích ze žalované částky od 10. 2. 2023 do zaplacení.2. V průběhu řízení však vzala svou žalobu částečně zpět, a to co do částky 17 300 Kč a souvisejících úroků z prodlení s odůvodněním, že jí žalovaný tuto částku dne 11. 9. 2023 uhradil. Řízení proto bylo v rozsahu zpětvzetí žaloby zastaveno, a to usnesením č. j. 10C 341/2023-21 ze dne 4. 1. 2024. Nadále tak bylo v řízení pokračováno pouze pro částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 33 300 Kč od 10. 2. 2023 do 11. 9. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 16 000 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení.3. Žalovaný se k podané žalobě, a to ani ve znění částečného zpětvzetí, nevyjádřil.4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí či má se za to, že souhlasí.5. Z předloženého daňového dokladu č. 1145 ze dne 9. 2. 2023 soud zjistil, že žalobkyně vyúčtovala žalovanému zdravotnické služby poskytnuté na stomatologické klinice. Konkrétně účtovala I. fáze – implantace materiál v ceně 2 000 Kč, I. fáze implantace implantát v ceně 23 000 Kč za 2 ks, pilíř provizorní v ceně 2 000 Kč za 2 ks, provizorní korunka na implantát v ceně 3 150 Kč a provizorní korunka na implantát v ceně 3 150 Kč Celkem částka činila 33 300 Kč. Upomínkou ze dne 16. 5. 2023 byl žalovaný vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky za uvedené ošetření, současně byl upozorněn i na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Výzva byla žalovanému doručována doporučeným způsobem na nahlášenou adresu, jak plyne z kopie obálky.6. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil dle § 2636 zákona č. 89/2016 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen občanský zákoník) ve spojení se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění (dále jen zákon o veřejném zdravotním pojištění) a zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, v platném znění (dále jen zákon o zdravotních službách). Dospěl přitom k závěru, že mezi žalobkyní jako poskytovatelem a žalovaným coby příkazcem byla platně uzavřena smlouva o péči o zdraví ošetřovaného, tedy žalovaného. Žalobkyně své povinnosti z této smlouvy splnila, když poskytla se souhlasem žalovaného žalovanému uvedené zdravotní výkony (vyžádané stomatologické ošetření). Žalovaný však svým smluvním povinnostem nedostál, neboť dosud žalobkyni nezaplatil cenu za provedené ošetření, když toto ošetření nebylo uhrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Podle § 41 odst. 1c) zákona o zdravotních službách přitom platí, že pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. Proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni celou dlužnou částku, která odpovídá ceně poskytnutých zdravotních služeb, po započtení částečné úhrady provedené žalovaným po podání žaloby, tedy částku 16 000 Kč. Současně soud vyhověl žalobě i v části týkající se požadovaných úroků z prodlení, neboť i na ty vzniklo žalobkyni právo dle § 1970 občanského zákoníku, když žalovaný se se svým peněžitým dluhem ocitl v prodlení. Soud přitom přezkoumal, že požadovaná výše úroků z prodlení odpovídá příslušným právním předpisům, zejména nařízení vlády č. 351/2013 Sb.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, když i k částečnému zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného, který až po podání žaloby část žádané částky uhradil, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 932 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 332 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.