6 C 18/2024-65 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 7. 12. 2023 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 99.814,07 Kč, zákonného ročního úroku z prodlení jdoucího z částky 77.086,67 Kč od 25. 12. 2022 do zaplacení a ročního úroku ve výši 29,04 % jdoucího z částky 68.962,34 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žaloba je opřena o tvrzení, že žalovaný s předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , uzavřel smlouvu o úvěru č. 9103154968, na jejímž základě předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v částce 70.000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 3.738 Kč spolu s měsíčními poplatky za pojištění ve výši 458 Kč. Žalovaný však zaplatil pouze 7.476 Kč a dosud dluží žalobci, kterému byla pohledávka postoupena, částky uplatněné žalobou.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Soud zjistil, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 12. 7. 2022 (na č. l. 20-22 soudního spisu) poskytl předchůdce žalobce žalovanému 70.000 Kč (viz doklad o vyplacení na č. l. 13 soudního spisu). V hodnocení klienta (na č. l. 46 soudního spisu), zachycujícím mimo jiné osobní a majetkové poměry žalovaného podle jím poskytnutých údajů, je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán, pobírá mzdu ve výši 36.000 Kč, je svobodný, bydlí v obecním bytě, nemá žádné další finanční závazky, měsíčně vydává 5.184 Kč na bydlení a 4.250 Kč na ostatní živobytí (je zde výslovně uvedeno „životní minimum“).10. Z předloženého výpisu z účtu (na č. l. 47) soud zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného (z výplat v měsících březen až červen 2022) činil 47.321 Kč, ale také to, že počáteční stav účtu 1. 3. 2022 činil -0,15 Kč a konečný zůstatek dne 30. 6. 2022 -137,16 Kč. Výdaje na veškeré živobytí (bez nákladů na bydlení) v tvrzené výši 4.250 Kč měsíčně pro dospělou pracující osobu zcela vybočují z běžné životní zkušenosti.11. Z žádného z provedených důkazů pak nevyplývá, že by předchůdce žalobce jakkoliv zkoumal skutečné výdaje žalovaného na živobytí nebo že by ověřil tvrzení o bydlení žalovaného v obecním bytě s náklady pouhých 5.184 Kč měsíčně. Z předloženého výpisu z účtu přitom vyplynulo, že po dobu čtyř měsíců předcházejících poskytnutí úvěru hospodařil žalovaný s deficitem na běžném účtu a neměl tedy dostatek prostředků na zaplacení dohodnutých splátek.12. Podle výpisu žalobce na č. l. 15 žalovaný na dluh zaplatil celkem 7.476 Kč.13. Z oznámení o postoupení pohledávky (na č. l. 26) soud zjistil, že pohledávka z úvěrové smlouvy byla postoupena žalobci.14. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, neboť žádným způsobem nezkoumal skutečné výdaje žalovaného na živobytí, navíc v rozporu s běžnou opatrností vycházel z nereálných údajů o výdajích žalovaného na živobytí. Bez toho, aby si žalobce dostupným způsobem ověřil výdaje žalovaného, nebylo možné učinit závěr, že příjem žalovaného je postačující na úhradu splátek podle úvěrové smlouvy.15. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je tak absolutně neplatná.16. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 70.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni poskytnutí úvěru k bezdůvodnému obohacení ve výši 70.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce má tak nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi poskytnutými prostředky a částkou 7.476 Kč, kterou žalovaný žalobci vrátil.17. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).18. Právo na náhradu nákladů řízení (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.