6 C 32/2024-57 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 9. 1. 2024 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 21.000 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 21.000 Kč od 17. 8. 2023 do zaplacení a 1.875 na smluvní pokutě. Žalobce v žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 13. 4. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poukázal na účet žalovaného 15.000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit vrátit kromě jistiny ve výši 15.000 Kč také úrok ve výši 40 % měsíčně z dlužné částky, a to tak, že každý měsíc bude splácet alespoň úrok, jistinu pak může vrátit kdykoliv. Pro prodlení žalovaného se splácením úvěru žalobce zesplatnil celý zbytek úvěru ke dni 16. 8. 2023. Žalobou pak požadoval zaplacení jistiny ve výši 15.000 Kč, úroku ve výši 6.000 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky kapitalizované za dobu od 17. 8. 2023 do 20. 12. 2023 částkou 1.875 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Předně, soud z provedených důkazů nezjistil, že by účastníci vůbec uzavřeli tvrzenou smlouvu o spotřebitelském úvěru (jež byla předložena žalobcem a je založena na č. l. 5-6 soudního spisu), neboť na smlouvě chybí podpis žalovaného. Nicméně, i pokud by předložená smlouva uzavřena byla, v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalobce v tomto ohledu předložil pouze výpisy z účtu žalovaného za měsíce říjen 2022 až březen 2023, z nichž vyplývá, že žalovaný byl s výjimkou konce února (a tedy i začátku března) se zůstatkem na účtu neustále v deficitu a že čerpal (a také splácel) celou řadu úvěrů. Zmíněná výjimka byla zapříčiněna příjmy na účtu v podobě čerpání hned dvou zápůjček. Z výpisů z účtu je rovněž patrné, že žalovaný vynaložil velký objem prostředků na časté sázky a hry.10. Soud ve věci nařídil jednání, a ještě před tím informoval žalobce o tom, že předmětem jednání bude i otázka řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím zápůjčky. Soudního jednání se ani žalobce, ani žalovaný bez omluvy nezúčastnili.11. Z žádného z důkazů provedených při jednání nevyplynulo, že by žalobce jakýmkoliv hodnověrným způsobem prověřil reálné výdaje a závazky žalovaného. I pro případ, že by mezi účastníky byla uzavřena tvrzená smlouva, nelze než uzavřít, že žalobce při sjednávání smlouvy věnoval řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Smlouva by tudíž byla i tak absolutně neplatná.12. Z potvrzení o platbě na č. l. 16 soud zjistil, že žalobce dne 13. 4. 2023 poukázal žalovanému na jeho účet 15.000 Kč. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši poskytnutých finančních prostředků. Žalobce neuvedl, že by žalovaný na dluh něco zaplatil, a taková skutečnost není patrná ani z obsahu spisu. Žalovaný se tak ve smyslu § 2991 o. z. obohatil o 15.000 Kč, neboť obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení uvedené částky.13. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou smlouvou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).14. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a 146 odst. 2 věta první žalobci, který byl v řízení úspěšným z 60 % (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží poměrná část (20 %) z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby) po 300 Kč podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, k tomu všemu náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a dále náhrady ve výši 916 Kč za zaplacený soudní poplatek.