6 C 33/2024-105 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 12. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 69.147,88 Kč, kapitalizovaného úroku za dobu od 5. 6. 2022 do 20. 2. 2023 ve výši 3.328,23 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 5. 6. 2022 do 20. 2. 2023 ve výši 5.590,24 Kč, ročního úroku ve výši 11,55 % jdoucího z částky 68.247,88 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 68.247,88 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení. V žalobě uvedl, že jeho právní předchůdce, , právnická osoba, ., s žalovanou uzavřel dne 5. 6. 2022 smlouvu o úvěru č. 248569401, na jejímž základě bylo žalované poskytnuto 70.000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit jistinu úvěru spolu s úrokem ve výši 11,55 % a s poplatky podle ceníku splátkami po 1.352,19 Kč. Protože se ale žalovaná se splácením dluhu dostala do prodlení, předchůdce žalobce v souladu se smluvními podmínkami celý zůstatek dluhu včetně příslušenství zesplatnil ke dni 20, 2. 2023. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobci.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.3. Úvěr poskytnutý předchůdcem žalobce žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Soud zjistil, předchůdce žalobce s žalovanou uzavřeli prostřednictvím aplikace internetového bankovnictví dne 5. 6. 2022 smlouvu o úvěru (viz č. l. 25-27 soudního spisu) se závazkem předchůdce žalobce poskytnout žalované 70.000 Kč, dohodnutým úrokem ve výši 11,55 % ročně a sjednanými poplatky. Žalovaná se smlouvou zavázala splácet na úvěr měsíčně 1.352,19 Kč splatných vždy do každého 18. dne v měsíci. Z dokumentu označeného jako platební historie založeného na č. l. 70 soudního spisu soud zjistil, že žalovaná na úvěr čerpala 70.000 Kč a vrátila celkem 4.670,57 Kč.10. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobce předložil listinu nadepsanou jako vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti (na č. l. 77 a násl. soudního spisu), z níž vyplynulo, že předchůdce žalobce vycházel z příjmu žalované ve výši 42.914 Kč, přičemž výše příjmu byla ověřena z běžného účtu, který pro žalovanou vedl předchůdce žalobce. K tomu žalobce předložil výpisy z běžného účtu (na č. l. 95-101 soudního spisu) za měsíce leden až červen 2022. Z nich vyplynulo, že přes poměrně značný obrat na účtech končilo hospodaření žalované na účtu až na první sledovaný měsíc ve výrazném deficitu (v lednu 2022 tedy ještě v kladné hodnotě 3.025 Kč, v únoru již na částce -20.030,12 Kč, v břenu -20.371,18 Kč, v dubnu -7.753,69 Kč, v květnu -18.071,17 Kč a v červnu -16.842,27 Kč).11. Žalobce dále uvedl, že výdaje žalované odhadl za pomoci životního minima a normativních nákladů na bydlení na částku 13.816,08 Kč, což ale kontrastuje s hospodařením na účtu žalované, kdy v lednu činil debetní obrat částku -100.635,70 Kč, v únoru -92.057,60 Kč, v březnu -35.181,06 Kč, v dubnu -138.162,51 Kč, v květnu -302.207,48 Kč a v červnu -252.094,39 Kč). Vypočtená částka nákladů rovněž neodpovídá obecné zkušenosti s náklady na živobytí včetně bydlení pro dospělého pracujícího člověka. Z výpisů z účtu není patrné, za co žalovaná prostředky vynakládala. Soudu je naopak z jeho činnosti známo, že žalovaná je účastníkem dalších soudních řízení ohledně dluhů z úvěrů, a to pod sp. zn. 7 C 56/2024 (o zaplacení 69.615,24 Kč s příslušenstvím), 10 C 63/2024 (o zaplacení 22.941,39 Kč s příslušenstvím) a 13 C 65/2024 (o zaplacení 29.799,83 Kč s příslušenstvím), kde původním věřitelem byla rovněž , právnická osoba, ., a kde jde o úvěry poskytnuté dříve než ten, o nějž jde v projednávané věci.12. Jak vyplývá ze shora citovaného právního názoru odvolacího soudu v obdobné věci, je povinností poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost budoucího dlužníka na základě jeho reálných příjmů a výdajů, případně závazků. Předchůdce žalobce však vůbec nezkoumal skutečné výdaje žalované a nereflektoval její již existující závazky; pokud jde o výdaje, spokojil se s modelem, jenž přinesl evidentně nereálný výsledek, zejména při existenci vyživovací povinnosti žalované (jak plyne z přehledu na č. l. 78 p. v. soudního spisu). Přitom z výpisů z běžného účtu žalované vyplynulo, že jeho bilance po posledních pět měsíců před poskytnutím úvěru vůbec nedovolovala úhradu splátek.13. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované, zejména pak proto, že rezignoval na ověření skutečných výdajů a závazku žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je tak absolutně neplatná.14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek na č. l. 35-38 a její přílohy na č. l. 33 soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla žalobci postoupena dne 25. 4. 2023.15. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými prostředky, což činí částku 65.329,43 Kč, o kterou se žalovaná ve smyslu § 2991 o. z. obohatila, n