6 C 44/2024-59 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 12. 2. 2024 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 24.810 Kč, ročního úroku ve výši 27,28 % jdoucího z částky 24.810 Kč od 27. 12. 2023 do zaplacení, zákonného ročního úroku z prodlení jdoucího z částky 24.810 Kč od 27. 12. 2023 do zaplacení, a dále částek 1.901 Kč, 300 Kč, 2.994 Kč a 1.228 Kč. Žaloba byla opřena o tvrzení, že žalovaná s žalobcem uzavřela dne 15. 11. 2022 smlouvu o úvěru č. 9173870, na jejímž základě žalobce poskytl žalované dne 16. 11. 2022 úvěr ve výši 30.000 Kč tak, že částku 27.500 Kč poukázal na účet žalované a částku 2.500 Kč na účet zprostředkovatele úvěru jako jeho provizi, a žalovaná se zavázala splatit úvěr s úroky a poplatky ve 40 měsíčních splátkách po 1.150 Kč (tj. celkem 46.000 Kč). Žalobce dále požadoval zaplacení 1.910 Kč jako kapitalizovaného úroku, 300 Kč za zaslání upomínky, 2.994 Kč jako smluvní pokutu sjednanou ve výši 499 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s úhradou splátky úvěru až do případného zesplatnění celého úvěru a 1.228 Kč jako smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru za dobu od 27. 12. 2023 do 10. 2. 2024.2. Žalovaná se k věci samé nijak nevyjádřila.3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Žalobce předložil soudu smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 9173870 (viz č. l. 23 a násl. soudního spisu), podle které se žalobce zavázal žalované poskytnout 30.000 Kč po odečtení provize pro zprostředkovatele ve výši 2.500 Kč, a žalovaná se zavázala vrátit celkem 46.000 Kč ve 40 splátkách po 1.150 Kč při zápůjční úrokové sazbě 27,28 %. Na smlouvě však chybí jakýkoliv podpis žalované. Z potvrzení o provedené transakci na č. l. 10 soudního spisu ve spojení se zprávou banky na č. l. 44 (potvrzujícími číslo účtu žalované) soud zjistil, že žalobce poukázal na účet žalované dne 16. 11. 2022 částku 27.500 Kč.10. Z dokumentu označeného jako bonita smlouvy (na č. l. 18 soudního spisu) soud zjistil, že žalovaná na úvěr zaplatila celkem 11.251 Kč.11. Smlouva o spotřebitelském úvěru (na č. l. 23 a násl. soudního spisu) obsahuje také údaje o majetkových poměrech žalované. Je zde uvedeno, že žalovaná má ze zaměstnání čistý měsíční příjem ve výši 16.500 Kč, příjem domácnosti ve výši 47.500 Kč, výdaje na bydlení ve výši 3.000 Kč, že bydlí v rodinném domě a na dalších úvěrech splácí 3.327 Kč měsíčně. Ze dvou výplatních pásek založených na č. l. 27 p. v. a 28 spisu soud zjistil, že průměrný měsíční příjem žalované za měsíce srpen a září 2022 činil 16.821,50 Kč.12. Žalobce soudu sdělil, že při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházel z doloženého příjmu žalované a pokud jde o výdaje, z údajích o životním minimu (u žalované 4.620 Kč) a normativních nákladech na bydlení (8.732 Kč). Žalovaná v čestném prohlášení (na č. l. 30 p. v. soudního spisu) přiznala splátky úvěrů ve výši 3.327 Kč a uvedla jiné příjmy než ze mzdy ve výši 31.000 Kč.13. Z žádného z důkazů provedených při jednání nevyplynulo, že by žalobce jakýmkoliv hodnověrným způsobem prověřil skutečné výdaje žalované a tvrzený další příjem ve výši 31.000 Kč. Příjem žalované byl přitom značně podprůměrný, stěží postačující na pokrytí základního živobytí. Žalobce si vystačil se mzdovými listy za dva měsíce, které ale nepředcházely přímo poskytnutí úvěru. Výdaje na živobytí pro dospělého pracujícího člověka ve výši životního minima jsou nereálné (částka životního minima ostatně slouží zejména pro posouzení nároků na sociální dávky) a i při vyhodnocení nákladů na bydlení ve výši 8.732 Kč a přiznaných splátkách dalších úvěrů žalované na živobytí zbývalo (ze zjištěné průměrné, nikoliv reálné měsíční mzdy) jen 4.762 Kč, částka o 142 Kč přesahující životní minimum. Žalobce nedoložil ani to, že by se zajímal o stav závazků žalované, zejména zda již např. nebyly pro neplacení zesplatněny.14. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je tak absolutně neplatná.15. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 27.500 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 o. z., neboť žalovaná obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení 16.249 Kč představující rozdíl mezi částkou, jež jí byla poukázána, a částkou, jež žalovaná žalobci dosud vrátila.16. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).17. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (při zohlednění žalobou up