6 C 55/2024-76 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 4. 2. 2024 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 44.659,15 Kč, a zákonného úroku z prodlení jdoucího z uvedené částky od 4. 2. 2024 do zaplacení. V žalobě uvedl, že s žalovanou uzavřel dne 24. 3. 2023 smlouvu o úvěru č. 149475, na jejímž základě bylo žalované poskytnuto 45.000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v měsíčních splátkách po 1.947 Kč, od splátky splatné dne 15. 7. 2023 však s úhradami přestala. Žalobce proto v souladu se smlouvou zůstatek úvěru s příslušenstvím zesplatnil a žalobou se domáhal zaplacení zůstatku jistiny a zákonného úroku z prodlení.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.3. Úvěr poskytnutý předchůdcem žalobce žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Soud zjistil, že žalobce s žalovanou uzavřeli prostředky na dálku (elektronicky prostřednictvím klientské zóny na webových stránkách žalobce) dne 24. 3. 2023 smlouvu o úvěru (viz č. l. 12-19 soudního spisu) se závazkem žalobce poskytnout žalované 45.000 Kč, avšak tak, že částka 15.965 Kč bude vyplacena na účet žalované, částka 20.035 Kč bude vyplacena na účet žalobce jako věřitele žalované z předchozího úvěru a částka 9.000 Kč bude započtena na náklady žalobce. Žalovaná se smlouvou zavázala splácet na úvěr měsíčně 1.947 Kč a zaplatit tímto způsobem žalobci celkem 140.184 Kč nejpozději do 15. 3. 2029.10. Žalovaná na úvěr s ohledem na tvrzení žalobce a podle tabulky umoření dluhu na č. l. 9 p. v. soudního spisu uhradila pouze tři splátky po 1.947 Kč, tj. 5.841 Kč.11. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobce odkázal na přílohu smlouvy nadepsanou jako Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, v níž jsou uvedeny údaje sdělené žalovanou. Žalobce si dále vyžádal od žalované kompletní výpis z bankovního účtu za poslední tři kalendářní měsíce a doklad o příjmech v podobě výplatních pásek. Žalobce dále provedl lustraci žalované v dlužnických registrech, insolvenčním rejstříku a centrální evidence exekucí. Žalobce tak při poskytnutí úvěru vycházel z příjmu žalované ve výši 51.464 Kč, nákladů na bydlení ve výši 21.085 Kč, z pravidelných finančních závazků žalované ve výši 14.335 Kč; žalobce dále zjistil, že žalovaná má také jednorázové závazky ve výši celkem 37.731 Kč. Ve svém vyjádření k nim uvedl, že jednorázově splatné úvěry představují produkt, který nevstupuje do pravidelných finančních nákladů spotřebitele, přesto je s nimi počítáno v jakémsi skóre spotřebitele. Ono skóre je počítáno na základě algoritmu, jenž vychází z údajů v externích a interních databázích. Žalovaná žalobci rovněž sdělila to, že pečuje o jedno nezletilé dítě.12. Z výplatních pásek předložených žalobcem soud zjistil, že průměrný čistý příjem žalované za měsíce prosinec 2022 až únor 2023 činil 37.276,15 Kč. Jak žalobce dospěl k příjmu ve výši 51.464 Kč není z jeho vyjádření patrné.13. Žalobce dále uvedl, že výdaje žalované vypočetl z údajů na výpisech z běžného účtu žalované. Z nich ale vyplývá, že v prosinci 2022 činil debetní obrat na účtu žalované částku -786.184 Kč, v lednu 2023 -48.767,12 Kč a v únoru 2023 -186.212,36 Kč. Z výpisů z účtu není možné zjistit, za co žalovaná prostředky vynakládala. V prosinci 2022 činil konečný zůstatek na účtu žalované -2.053,26 Kč, v lednu 2023 -1.649,77 Kč a teprve v únoru byl kladný – činil 13.126,80 Kč, ovšem pouze za cenu dotace ze zápůjček a úvěrů od nebankovních subjektů (ve výši přinejmenším 65.000 Kč).14. Jak vyplývá ze shora citovaného právního názoru odvolacího soudu v obdobné věci, je povinností poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost budoucího dlužníka na základě jeho reálných příjmů a výdajů a také případných závazků. Předchůdce žalobce však nezkoumal skutečné výdaje žalované, nereflektoval záporné zůstatky na jejím účtu a jejich řešení celou řadou dalších závazků. Z výpisů z běžného účtu žalované vyplynulo, že jeho bilance po dva měsíce před poskytnutím úvěru vůbec nedovolovala úhradu jakýchkoliv splátek, a zůstatek v měsíci předcházejícím poskytnutí úvěru byl kladný pouze za cenu celé řady dalších úvěrů, a to úvěrů splatných jednorázově. Žalobce tuto skutečnost promítl do jakéhosi skóre, nebral však v úvahu, že jde o úvěry splatné obvykle v krátké lhůtě. Konečně nelze přehlédnout ani ujednání v úvěrové smlouvě, ze kterého vyplývá, že žalobce poskytnutím úvěru žalovanou pouze hlouběji zadlužil (částí úvěru byl splacen předchozí dluh a další částka byla poskytnuta k užití žalované).15. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované, zejména proto, že rezignoval na ověření skutečných výdajů a dopadu existujících závazků žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je tak absolutně neplatná.16. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými (15.965 Kč + 20.035 Kč, tj