6 C 58/2024-97 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 3. 2024 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 14.149,34 Kč, ročního úroku ve výši 8,05 % jdoucího z částky 12.999,34 Kč od 23. 1. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 14.149,34 Kč od 23. 1. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 2.230,04 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 678,36 Kč.2. Žalobce v žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 17. 8. 2018 smlouvu o , Anonymizováno, na jejímž základě vedl pro žalovaného běžný účet č. , č. účtu, . Dne 19. 5. 2020 uzavřeli účastníci smlouvu o povoleném přečerpání běžného účtu s výší úvěrového limitu 5.000 Kč. Dne 13. 7. 2020 byla výše úvěrového limitu dodatkem ke smlouvě zvýšena na 13.000 Kč. Za povolené přečerpání byl dojednán roční úrok ve výši 18,9 % a poplatky. Žalovaný úvěr v podobě kontokorentu čerpal, ale řádně nesplácel. Proto žalobce přistoupil v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění celého zůstatku úvěru ke dni 29. 6. 2023 a tuto skutečnost oznámil žalovanému. Ke dni podání žaloby dlužil částku s příslušenstvím uplatněnou žalobou.3. Žalobce dále doplnil, že za dobu trvání smlouvy žalovaný čerpal celkem 501.025,30 Kč a uhradil celkem 484.770,10 Kč.4. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil.5. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,6. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“11. Soud zjistil, žalobce a žalovaný uzavřeli dne 17. 8. 2018 smlouvu o , Anonymizováno, na č. l. 25 a násl. soudního spisu), podle které se žalobce zavázal pro žalovaného zřídit a vést běžný bankovní účet. Dne 19. 5. 2020 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru formou povoleného přečerpání úvěru (na č. l. 40 a násl. soudního spisu) s úvěrovým limitem 5.000 Kč, úrokovou sazbou 18,9 % ročně a poplatky dle sazebníku žalobce. Smlouva byla uzavřena na základě žádosti žalovaného (na č. l. 9-10 soudního spisu), v níž bylo uvedeno, že žalovaný je zaměstnán, rozvedený, žije sám na ubytovně, jeho měsíční čistý příjem činí 25.000 Kč, ostatní příjmy dalších 25.000 Kč, nemá žádné splátky jiných úvěrů, a jeho pravidelné měsíční výdaje činí 5.600 Kč. Jako adresu trvalého pobytu uvedl , adresa, , což je adresa , anonymizováno, Tutéž adresu uvedl jako adresu korespondenční. Dne 13. 7. 2020 účastníci uzavřeli dodatek ke smlouvě o povoleném přečerpání účtu (na č. l. 24 soudního spisu), kterým navýšili úvěrový limit na 13.000 Kč. Stalo se tak na základě žádosti (na č. l. 35-36 soudního spisu), v níž jsou uvedeny obdobné údaje, jako v prvně uvedené žádosti, s tím rozdílem, že čistý měsíční příjem je již uveden pouze ve výši 20.488 Kč, nejsou zde uvedeny žádné další příjmy, pravidelné měsíční výdaje jsou deklarovány ve výši 5.000 Kč a splátky úvěrů činí 1.768 Kč. V obou žádostech o úvěr je rovněž uvedeno, že žalobce ověřil příjem z běžného účtu žalovaného. Žalobce předložil soudu výpis příjmů na běžném účtu žalovaného (na č. l. 94 soudního spisu), z něhož vyplynulo, že příjem žalovaného činil v únoru 2020 28.574 Kč, v březnu 2020 27.744 Kč, v dubnu 2020 20.718 Kč a v květnu již jen 18.911 Kč.12. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce uvedl, že pokud jde o výdaje žalovaného, vycházel z modelu zahrnujícího transakce na běžném účtu, životní minimum, náklady na bydlení, náklady na splátky, mandatorní výdaje (soudně nařízené, alimenty apod.) a deklarované platby na pojištění. U žalovaného konkrétně dospěl k závěru, že jeho měsíční výdaje činí 11.932 Kč. Žalobce při poskytnutí úvěru kalkuloval s příjmem ve výši 25.678,66 Kč.13. Žalobce v řízení nedoložil, o co opřel odhad výdajů žalovaného. Z výpisů z běžného účtu (ve formátu, v jakém je žalobce předložil) není patrného zhola nic. Není z nich patrné, kolik činil obrat na účtu, jaký byl jeho každoměsíční zůstatek a zda takový zůstatek postačoval k úhradě splátek dluhu. Přitom částka 11.932 Kč na živobytí dospělého pracujícího člověka je evidentně hraniční a neodpovídá běžné životní zkušenosti a běžným potřebám. Žalobce se nijak nevypořádal se zjištěním, že žalovaný uvádí jako svou adresu pobytu i doručovací adresu ohlašovny a že uvádí, že bydlí v „jiném“ druhu bydlení (s vysvětlivkou „kolej, ubytovna atd.“) a kolik reálně za bydlení vydává, ani s tím, že žalovanému čtyři měsíce před uzavřením smlouvy o úvěru setrvale klesala mzda až na částku 18.911 Kč, což je příjem značně podprůměrný a stěží dostačující pro běžné výdaje samostatně žijící pracující osobu. Žalobce tedy nezkoumal skutečné výdaje žalovaného na živobytí, přitom žalovanému navýšil krátce po uzavření úvěrové smlouvy úvěrový rámec o 8.000 Kč i přes to, že v nové žádosti žalovaný deklaroval nižší příjem, výdaje v nereálné výši 5.000 Kč měsíčně, a existující závazky.14. Podle výše nastíněného právního rámce poskytování úvěrů je povinností věřitele brát při hodnocení v potaz skutečné poměry dlužníka. V projednávané věci přes značně podprůměrný příjem žalovaného nebyly zjišťovány jeho skutečné výdaje na živobytí. Z toho nel